Článek
Původně nekompromisní postoj ministra zdravotnictví se ve světle jeho posledních výroků nejeví již tak pevným, není však od věci zamyslet se nad tím, co by dotažení protestní akce znamenalo pro nemocnice a proč se s požadavky odbojářů ne každý lékař dokáže ztotožnit.
Holá fakta na úvod (přeskočte dle libosti)
V uplynulých dvou týdnech se veřejnost konečně mohla z mediálního prostoru dovědět o faulu, kterého se na poli pracovního práva zákonodárci dopustili vůči zdravotníkům (dotčeni budou především lékaři a zdravotničtí záchranáři). Takto je zdravotníky hodnoceno přijetí § 93a Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví. Novela zákoníku práce umožní dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o dobrovolném navýšení přesčasové práce ze současných 416 hodin na 832 za rok (v případě lékařů). Stranou mediálního zájmu je mnohem zásadnější skutečnost, a sice že současně vejde platnost § 90, který explicitně (pro zdravotníky) nařizuje alespoň 8 hodin nepřetržitého odpočinku během 24 hodin. Vylučuje tím dosud běžnou praxi, kdy je zákonem daná hranice doby nepřetržité práce 12 hodin obcházena zařazením zbývajících 12 hodin pod DPP či DPČ. Přestože na implementaci evropských směrnic do našeho právního řádu bylo 10 let času, nezabýval se jí nikdo; proto nám bylo od září uloženo platit mnohamiliónové pokuty (nelze tedy obviňovat jednu konkrétní vládu, natož tu současnou, která problém zdědila). Jinak řečeno, 1. říjen, přinese manažerům nemocnic mnoho starostí, protože v řadě zařízení nebudou schopni služby obsadit a pohotovostní provoz zajistit.
Vůči přijetí novely se ostře vymezují profesní organizace v čele se Sekcí mladých lékařů České lékařské komory. Forma protestu má naneštěstí charakter ultimáta, které má potenciál ohrozit provoz nemocnic podobně jako zmíněná novelizace. A to je jen jedna z příčin, proč nemůže iniciativa získat jednohlasnou podporu ani mezi samotnými lékaři.
Porážka novely - vítězství pro všechny?
Představte si situaci, zcela obvyklou. Nevelké oddělení, řekněme do 15 lékařů, vedené progresivním primářem. Svůj tým nejenže dobře vede, ale především jej má dobře poskládaný. Několik zkušených, přirozených autorit, kteří zajišťují odbornou kvalitu a především již dnes kultivují budoucnost - to na nich záleží, zda se oddělení rozpadne, nebo udrží vysoký standard péče. Mimochodem, jde o kriticky ohrožený druh: Dobrý manažer ví, že právě tito členové týmu jsou těmi klíčovými a vyplatí se do nich investovat vše, co dnešní chápání procesu řízení lidských zdrojů přináší.
Několik mladých lékařů; zapálených, s potenciálem odborného růstu. Umí za práci vzít, dočasnému osobnímu nepohodlí navzdory. Medicína je baví (rovněž čím dál méně pozorovatelný fenomén). Vědí, že nic je neposune mentálně a odborně (rozhodovací schopnost, cit, zkušenost) dále, než situace, ve které se ocitnou poté, co chodby zšeří, ostatní se začnou loučit a oni se na oddělení ocitají sami. Pravda, sami být nemohou; nejsou ještě formálně kvalifikovaní dostatečně, ale přítomný starší lékař ve službě má svých starostí dost. Navíc nezřídka patří noční konzultace se starším k těm nejvíce otřesným zážitkům ve službě. Poslední skupinu tvoří několik lékařek-maminek v různé fázi od návratu z rodičovské dovolené. Skvělé lékařky, empatické, spolehlivé: pro fungování týmu klíčový prvek.
Na oddělení je třeba zajistit nepřetržitý provoz. Řekněme 30 dní x 24 hodin, z toho v režimu služeb 22 pracovních dní x 16 hodin a 8 víkendových dní x 24 hodin (celkem 544 hodin mimo základní pracovní dobu). To celé třeba násobit dvěma lékaři ve službě: zkušený a mladší - na každého člena týmu včetně primáře vychází zhruba 72 hodin přesčasů měsíčně. I kdyby byla každá služba kompenzována náhradním volnem (odchod domů po službě), 40 hodin měsíčně zůstane neumořených - kvóty 416 hodin tedy většina sloužících dosáhne někdy v říjnu, nejpozději v listopadu.
Některým sloužit nevadí: Vydělají si, přiblíží se získání vlastního bydlení, pořídí si vůz (ojetý, přirozeně), procestují destinace, o kterých se jim za studií nesnilo a po založení rodiny dlouho snít nebude. Naučí se, získají zkušenosti. Dokud jsou mladí, nedělá jim problém sloužit 24 hodin a obstarat i následnou denní „směnu“ - tedy nějakých 32 hodin v práci.
A pak jsou tu maminky. O služby nestojí. Stojí o rodinu, o čas strávený s dětmi. Probdělé noci, napětí, stres, strach z pochybení jim ani za slušný výdělek nestojí. Přesto sloužit musí. Protože jejich mladí, po službách a výdělku dychtící kolegové, dosáhli čísla 416 přesčasových hodin. STOP. Dále sloužit nemohou, ač by o to z výše uvedených důvodů stáli. Musí sloužit maminky. Musí, jinak se oddělení může zavřít. Musí, ne kvůli výhrůžkám vedení, ale protože mají pocit zodpovědnosti, kolegiality, sounáležitosti v těžkých časech, které trvají v akutních medicínských provozech neustále.
Řešení? Služebchtiví lékaři se domluví v sousední nemocnici a dojíždí sloužit tam. Navyšují konto přesčasových hodin - ale pod jinou hlavičkou, takže to nikomu nepřekáží. A co víc, slouží za mnohem atraktivnější taxu než na domovském pracovišti a současně i než inkasují za služby kmenoví zaměstnanci pracoviště, kde jsou hostem. Náklady nemocnic tím neúměrně rostou. Roste nespokojenost domácích zaměstnanců, že dostávají za stejnou práci výrazně méně zaplaceno. Problém se tak přesune do šedé zóny. A unavený, nevyspalý lékař se přesouvá ráno na své domovské pracoviště se všemi riziky, jaké řízení po probdělé noci představuje.
A jaké řešení se nabízí pro maminky? Odejít z nemocnice. Do specializovaných ambulancí (potřebují atestaci a především smlouvu s pojišťovnou, která však optimální počet ambulantních specialistů v daném oboru a v daném regionu stanovuje na základě dat zcela nezohledňujících vývoj nemocnosti a komplexnost péče o chronické pacienty) nebo přebírají ambulance po praktických lékařích. Situace v nemocnicích se tak zhoršuje.
Střelba do vlastních řad, naštěstí slepou municí
Navzdory prohlášením profesních organizací (Česká lékařská komora a její Sekce mladých lékařů) není podpora formy protestu, tedy odmítnutí další přesčasové práce k 1. prosinci tohoto roku, nikterak rozsáhlá. Sami organizátoři uvádějí sotva 4 000 slíbených výpovědí (z 20 000 možných). Jen oni mají pochopitelně údaje o rozvrstvení mezi regiony, mezi různé úrovně nemocnic (velké univerzitní až po malé okresní) i mezi jednotlivá oddělení. Příchozí signály naznačují, že jednota nepanuje ani v rámci jednotlivých kolektivů (oddělení), natož celých nemocnic.
V lepším případě se tedy provoz naruší jen minimálně. Zodpovědní manažeři nemocnic žádný tlak nepocítí a už vůbec jej nepřenesou výše (na zřizovatele či dokonce politické představitele). Za méně příznivého scénáře se břímě zachování provozu oddělení přenese na neprotestující kolegy.
Je však třeba mít na paměti, že tím, kdo se bude smát naposledy, může být nakonec zřizovatel: prostřednictvím manažerů může vytasit trumf v podobě zavedení směnného provozu, nebo jeho hybridní varianty, která by kombinovala nevýhody současného systému služeb a skutečného směnného provozu (24 hodin služby rozdělených mezi 2 sloužící). Z hlediska pracovního práva optimální varianta, optikou lékařů pomsta za rebelii s potenciálem zničit jim kompletně (rodinný) život.
Mimochodem, většina sloužících lékařů stejně již touto dobou má fond přesčasových hodin beznadějně vyčerpán, čili k nátlaku na zaměstnavatele postačí jen dodržení stávajících zákonů - netřeba přesčasy formálně odmítat vypovědí.
Že by se omezení stalo přirozeným spouštěčem restrukturalizace sítě nemocnic ve smyslu udržení nepřetržitého provozu pouze ve větších, komplexních regionálních centrech? Takto racionální avšak politicky nepřijatelný vývoj lze těžko očekávat.
Požadavky potřísněné odbory
Oč pochopitelnější je jádro celého protestu, o to nepochopitelněji působí bod z pera zdravotnických odborů vpašovaný do seznamu Společných požadavků. „Chceme…legislativně ukotvit systém benefitů, jako jsou výsluhy, rehabilitační a lázeňská péče a podmínky pro dřívější odchod do důchodu bez krácení penze“ působí svým zněním i obsahem jako exkurze do dob (ne)dávno minulých, kdy se bylo možno spolehnout, že za nás stát převezme zodpovědnost a za všech okolností se o nás postará. Rozum zůstává stát nad tím, že zástupci mladých lékařů dopustili takovéto znehodnocení svého programového prohlášení. Neměla by právě tato generace ztělesňovat naději, že se v dohledné době podaří systém vyvést z reliktů socialistického uvažování a řízení? Neměla by právě tato generace usilovat o co nejvyšší míru komercionalizace zdravotnictví alespoň ve vztahu k zaměstnancům? Usilovat o konec házení všech zaměstnanců do jednoho pytle, ve kterém se vedle pracovitých tahounů skryje celá řada černých pasažérů, ale zasadit se naopak o spravedlivé odměňování na základě podávaných výkonů? Vždyť současný rovnostářský systém postrádá jakýkoli motivující prvek a brzdí proces mentální obrody zdravotnictví.
Nezbývá si než přát, aby v řadách vůdců příští vlny odporu bylo o něco více vizionářů. Nebo alespoň přízemních hráčů se schopností dohlédnout jeden až dva kroky dopředu.
