Článek
Večer 30. listopadu 1945 skončil na nádvoří pelhřimovské věznice život Františka Policara. Přitom ještě před pár měsíci rozhodoval o tom, kdo na Vysočině přežije a kdo skončí v koncentračním táboře. Jako oficiální příčinu smrti zapsal úřední lékař po popravě srdeční slabost. Skutečnost byla drsnější: Policar se na oprátce dusil dlouhých deset minut. Zda šlo o nezkušenost kata Josefa Kutlvašra, nebo úmyslně prodlužované utrpení, zůstává otázkou.
Kdo byl tento nenápadný hostinský, který v srdci Vysočiny vybudoval vražednou síť ve službách gestapa?
Zakomplexovaný komisař z Horní Cerekve
František Policar se narodil roku 1898 a jeho vzdělání čítalo pouhých pět tříd obecné školy. Od třicátých let provozoval v Horní Cerekvi v nájmu hostinec v budově hotelu Svoboda. Změna poměrů po německé okupaci v březnu 1939 mu otevřela dveře k moci, o jaké se mu dříve ani nesnilo.
Když německá okupační správa rozpustila v roce 1939 obecní zastupitelstvo, okupanti potřebovali v Horní Cerekvi místního správce – vládního komisaře. Policar byl v obci známou tváří a od prvních dnů dával najevo mimořádnou ochotu s novým režimem spolupracovat. Zřejmě z toho důvodu funkci dostal.
V nové roli se choval jako fanatický nacista. Založil místní organizaci slovanské fašistické strany a do veřejné vitríny z vlastní iniciativy vyvěšoval protižidovská udání. Výčep svého hostince mezitím proměnil ve vlastní odposlechovou stanici. U piva pozoroval štamgasty a poslouchal, kdo co v obci říká.
Bizarní kancelář u výčepu
Skutečně smrtonosný rozměr dostala Policarova iniciativa v roce 1940, kdy k jednomu ze stolů v jeho hostinci přisedli vyšetřovatelé táborského gestapa. Policar nezaváhal a okamžitě jim nabídl své služby. Gestapáci sice mluvili česky, ale úřední hlášení musela do Tábora odcházet v němčině. A tu hostinský neovládal.
Policar si proto našel společníka. Angažoval Karla Havla, který se živil jako ponocný a podomní prodejce novin. Na rozdíl od Policara uměl velmi dobře psát německy. Práci si rozdělili. Hostinský sbíral informace od sousedů a ponocný Havel je v zázemí hotelu svědomitě sepisoval a překládal do němčiny. V hospodě tak vznikla děsivá udavačská kancelář.
První velkou zatýkací akci odstartoval ponocný Havel v roce 1941, který nahlásil, že se v Horní Cerekvi objevil nápis „Ať žije Stalin!“. Gestapo následně zatklo 25 místních občanů a poslalo je na šest týdnů do věznice v Malé pevnosti Terezín. Policar přitom zatýkání využil k vyřízení účtů se svými předválečnými politickými rivaly. Jejich jména sám připsal na seznam osob určených k zatčení.
Gestapáci pracovali přímo v hospodě
V následujících dvou letech Policar svou moc v obci dál upevňoval. Jako vládní komisař nesnesl, když někdo zpochybňoval jeho autoritu. Udával proto každého, kdo se proti němu vymezoval – od okresního úředníka až po zedníka, který se vydával za pracovníka gestapa, aby ostatním nahnal strach.
V roce 1943 se výčep jeho hospody stal neoficiálním pracovištěm gestapa. Přímo u stolu zde probíhal například výslech starosty z Horní Vsi, který byl obviněn z braní úplatků a podvodů s potravinovými lístky. Policar do výslechu aktivně vstoupil a křičel, že starosta o podvodech moc dobře ví. Postupně se začaly šířit zprávy, že před Policarem je lepší nemluvit. Gestapo se je snažilo potlačovat, protože prozrazený informátor by pro něj nebyl užitečný.
Osudné pivo pro obchodního cestujícího
Policarova hospoda byla smrtonosnou pastí i pro náhodné hosty. Koncem jara 1943 se v hotelu Svoboda ubytoval obchodní cestující Otto Pechar. V rozhovoru u piva vyprávěl hostinskému o spojeneckých náletech na plzeňskou Škodovku.
Policar z běžného povídání vytvořil udání pro gestapo. Tvrdil v něm, že Pechar před celým lokálem veřejně prohlašoval, jak na vlastní oči viděl německé vojáky střílet do prchajících dělníků. Na základě Policarova udání gestapo Pechara o dva měsíce později zatklo. Údajné šíření poplašných zpráv totiž okupanti považovali za závažný přečin.
Za touto branou končila pro mnohé vězně cesta, která začala jediným udáním. Malá pevnost Terezín sloužila za okupace jako věznice pražského gestapa.
Při brutálních výsleších mu gestapáci usekli špičku ukazováčku a těžce mu pohmoždili páteř. Pechar se přesto k ničemu nepřiznal. Usvědčil ho až Policar před německým zvláštním soudem v Praze, který Pechara odsoudil na devět měsíců do káznice, kde ho čekala nucená práce a přísný vězeňský režim.
Past v lesích u Hříběcí
V březnu 1944 převzal táborské gestapo kriminální rada Heinrich Gottschling. Jeho specialitou bylo budování sítí konfidentů, kteří pomáhali likvidovat rozvíjející se partyzánské hnutí. Do jedné z těchto sítí patřil i Policar a jeho spolupracovníci.
Gestapáci se s nimi scházeli přímo u Policara v hospodě, kde společně plánovali provokační akce. Po večerech například postávali pod okny vytipovaných domů a poslouchali, zda obyvatelé neposlouchají zahraniční rozhlas z Londýna či Moskvy nebo nenadávají na nacistické okupanty.
V létě 1944 vytvořili gestapáci z Policara a jeho spolupracovníků fiktivní odbojovou skupinu. Hostinský byl určen za jejího velitele s krycím jménem „Kapitán“. Navázání kontaktů s opravdovými partyzány mu měl ulehčit lesní bunkr u obce Hříběcí. Ten nechali vybudovat gestapáci jako past na skutečné odbojáře.
Falešný kapitán v akci
Aby získal důvěru vlastenců, Policar předstíral, že je bývalým kapitánem československé armády. Policarově skupině se podařilo navázat kontakt s Františkem Krejčím, který o sobě tvrdil, že je agentem britské tajné služby. Nabízel jim kontakty na další odbojáře, ale požadoval čtyřicet tisíc korun údajně na podporu partyzánské činnosti.
Peníze sice Krejčí nedostal, gestapo ho ale přesto využilo při prověřování podezření vůči Josefu Bílému z Černovic, na kterého mělo od léta 1944 anonymní udání. Krejčí s ním nejprve navázal kontakt, poté nastoupil Policar, který jako údajný kapitán partyzánů získal Bílého důvěru. Nic netušící odbojář mu vyzradil, že připravuje ozbrojený odboj. Podezření gestapa se tím potvrdilo, a do akce proto nasadilo další konfidenty, kteří pokračovali ve shromažďování informací.
Počátkem prosince 1944 gestapo Bílého spolu s dalšími dvěma desítkami lidí zatklo. Josef Bílý spáchal v terezínské Malé pevnosti sebevraždu a dalších sedm z celkem patnácti odsouzených v důsledku věznění zemřelo.
Báchorky u soudu a konečný účet
Ještě v dubnu 1945 Policar udal místního krejčího pro předražování zboží. Po osvobození se skrýval v hostinci svého švagra v Chlebově u Soběslavi, ale četníci ho v červnu 1945 zatkli. Při prvním výslechu se přiznal a prohlásil, že až do konce roku 1944 věřil v německé vítězství. Během výslechu navíc prozradil mnoho dalších udavačů a agentů gestapa, zřejmě ve snaze získat příznivější zacházení.
Když mu soudce mimořádného lidového soudu v Táboře sdělil, že mu hrozí trest smrti, otočil. Tvrdil, že spolupráce s gestapem byla jen zástěrka pro pomoc Čechům a že mu gestapáci říkali „kapitáne“ jen z legrace.
Soud jeho historkám neuvěřil. V rozsudku zaznělo, že Policarova udavačská činnost vedla v letech 1940 až 1945 k zatčení 232 lidí, z nichž 56 nepřežilo. Padl nejpřísnější možný verdikt: trest smrti provazem. V devět hodin večer, přesně tři hodiny po vynesení rozsudku, se tak na pelhřimovském vězeňském dvoře příběh zrady hostinského Policara z Horní Cerekve definitivně uzavřel.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
MRŇKA Jaromír: Udavačství jako sociální jednání. Případ hostinského Františka Policara. In: Soudobé dějiny ročník 2024, číslo 1, s. 167–192.
Práskač. Z jeho hospody se šlo rovnou do koncentráku.
MRŇKA Jaromír: Udavačství za protektorátu: Zrada, strach a beznaděj.
ŠLOUF, Jakub – NĚMEČKOVÁ, Daniela a kol.: Mimořádný lidový soud v Praze (1945–1948): Retribuce jako služební úkol na hraně možností a profesní cti zaměstnanců justice. Praha 2020.
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999.
