Hlavní obsah

3 200 půllitrů za tři hodiny: Rozlučka s pivovarem U Primasů v roce 1917

Foto: Wikimedia Commons/ František Skopalík volné dílo

Pivovar U Primasů v Praze na kresbě z roku 1898. Stál na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice, dnes je na jeho místě bankovní palác.

První světová válka a státní regulace surovin těžce dolehly na české pivovary. Kvalita piva se postupně zhoršovala a většina pivovarů musela skončit. V Praze se štamgasti s oblíbeným pivovarem rozloučili neobvyklým způsobem.

Článek

V roce 1917 se v pražských lokálech odehrávaly divoké scény. Aby si pivaři vybojovali sklenici piva, neváhali obsluze vrážet prsty přímo do načepované pěny, protože si mysleli, že nikdo už nebude pít pivo, do kterého někdo jiný dal své ruce.

K takovému zoufalému chování milovníky piva dohnala prohlubující se válečná krize a přísná hospodářská politika státu, která konzumaci pěnivého moku striktně regulovala. Když 24. září 1917 naráželi ve vyhlášeném pivovaru U Primasů na Václavském náměstí své úplně poslední sudy, nekonaly se tu rvačky, ale spíše obřad. Dojemné dopití posledních zbytků zdejšího piva zaznamenal nejen časopis hostinských a restauratérů Hostimil, ale zprávu převzala i periodika zaměřená na zcela jiné obory – například hospodářský deník Obchodní obzor.

Pro tehdejší tisk to totiž nebyla jen kuriozita z jednoho pražského pivovaru, ale přímo symbolický obraz úpadku celého českého pivovarnictví. Válka z piva udělala zbytný luxus, který nebyl nutný pro přežití obyvatel ani vojáků na frontě.

Ve válce není pro pivo místo

V roce 1917 prožívala habsburská monarchie hlubokou krizi a válečné hospodářství nemilosrdně drtilo veškerou civilní výrobu. Drastický nedostatek surovin zasáhl i výrobu piva. Pivovary už rok a půl nedostávaly příděly nového pivovarského ječmene, protože veškeré obilí rekvíroval stát pro výživu obyvatelstva a armády.

Pivo musely vařit tak, že část sladu nahrazovaly cukrem, který jim přiděloval stát. Díky stále menšímu podílu sladu začala klesat i kvalita uvařeného piva. Navíc stát postupně snižoval množství piva, které mohly pivovary uvařit. Z předválečného stavu se povolená kvóta dostala na pouhých 6 % normálu. Když pivovarům slad došel úplně, musely skončit.

V ještě obtížnější situaci byly běžné nájemní hospody. Od pivovarů dostávaly pouhé dva až tři hektolitry piva na celý měsíc. Hostinští tento příděl vytočili během několika prvních dnů a po zbytek měsíce museli mít zavřeno, případně prodávali jen sodovku a drahé víno. Stát navíc otevírací dobu na pouhé 3 hodiny denně s přísným limitem jednoho půllitru na osobu nebo dva půllitry sebou do džbánku. Za porušení tohoto nařízení hrozila pokuta až 5 000 korun nebo šest měsíců vězení.

Honba za pivem

Hostinští si stěžovali, že i ve dvou nejdůležitějších měsících pro jejich podnikání, květnu a červnu, bylo v jejich provozech „smutno a žalostno“. Byl to velký kontrast oproti předválečným rokům, protože teď „v zahradách seděl tu a tam mrzutý starý mládenec při obyčejné sodovce. Jindy tam bývalo hlučno, host na hostovi, dámy i páni v bílých úborech. Kapela hrála, číšníci se prohýbali pod náklady napěněných sklenic…“

Pivařům komplikoval přístup k oblíbenému nápoji fakt, že za války byla většina hospod otevřená jen několik dnů v měsíci. Museli proto každý podvečer pobíhat od podniku k podniku a když se potkali, už z dálky na sebe volali: „Kde se dnes točí?“. Jeden z pamětníků později vzpomínal, že při této zoufalé honbě se často nedočkavci vrhali na obsluhu a zatínali číšnicím nehty do zápěstí, aby je přinutili sklenice pustit, takže si obsluha po směně ukazovala ruce plné modřin.

Pivovar u Primasů se svou pivnicí zůstal na začátku podzimu 1917 jednou z posledních pražských oáz pro milovníky zlatého moku. Šlo o velký tovární podnik, který měl ve svých zásobách posledních 16 hektolitrů piva uvařeného ze sladu. Informace, že se budou narážet poslední sudy se nejdříve rozšířila mezi štamgasty a od nich se dostala i k dalším lidem. Na poslední pivo k Primasům se tak chystali lidé z celé Prahy.

Foto: Přemysl Strážný/ vygenerováno AI ChatGPT

Být štamgastem na začátku 20. století znamenalo výsadu: stálí hosté měli v pivnici svůj vyhrazený stůl, kam si cizí nesměl přisednout, a často i vlastní korbel se jménem. (Ilustrační fotografie).

„Umřelo pivečko!“

Aby mohl pivovar zvládnout očekávaný nápor, své prostory rozdělil. Zahrada podniku byla vyhrazena pro štamgasty a členy starých sousedských společností, přímo v lokále u výčepního pultu měli být obslouženi všichni ostatní příchozí.

Štamgasti seděli v zahradě za úplné tmy, protože se šetřilo nedostatkovým osvětlením. Přirozeně tak vynikla smuteční atmosféra, která doprovázela tichý pohřeb jejich oblíbeného podniku. Mnozí z nich měli v očích slzy a své jediné pivo pili zvolna a obřadně, protože s každým douškem se neodvratně blížil konec.

Klidná a rezignovaná nálada bez obvyklých rvaček vládla i u výčepu. Každý příchozí si mohl vypít buď jedno povolené pivo přímo na místě, nebo si odnést dva půllitry v přineseném džbánku. Pořádně otáčet se však musel personál hostince. Vytočit připravených šestnáct hektolitrů – tedy přesně tři tisíce dvě stě půllitrů – během pouhých tří hodin totiž vyžadovalo obrovské nasazení všech obsluhujících a nepřetržité tempo u píp. Pokud by se točilo jen do sklenic, tak by jich muselo být téměř osmnáct za minutu.

Když pak přesně v devět hodin večer vytekla ze sudů úplně poslední kapka a v lokále zavládla tma, přišel do něj jeden za štamgastů a smutně prohlásil: „Umřelo pivečko! A bylo chudák tak dobré – až do poslední krůpěje…!“

Náhražkové pivo se nedalo pít

České pivovary zažívaly na konci roku 1917 své nejhorší období. Žádný z nich už neměl pivo vařené z ječného sladu. Navíc stát podmínky pro jejich podnikání neustále zpřísňoval. V roce 1918 zakázal používání cukru a jeho náhražek při vaření piva a mnohem přísněji začal hlídat i tříhodinové výčepní limity. Pro potřeby armády se zabavovaly měděné pánve i kovové věšáky. Pivovary navíc chřadly pod nedostatkem uhlí pro chladící stroje.

Pokud chtěly pivovary dál vařit pivo, musely používat náhražkové suroviny. Nejčastěji to byla sušená cukrová řepa, kukuřice, bramborová moučka a škrob, čirok či maniok a někdy dokonce i pýr. Výsledkem těchto bizarních experimentů byl většinou nepřirozeně nasládlý mok bez pěny s obsahem alkoholu cca 0,5 % až 1 %. Z něčeho takového se člověk fyzicky ani nemohl opít. Právě v té době dostalo náhražkové pivo lidové označení „brynda“ nebo „břečka“.

Válka sice skončila na konci roku 1918, ale hospodářství nově vzniklého Československa bylo tak rozvrácené, že ječmen pro výrobu sladu dostaly pivovary až v roce 1921.Předválečného objemu výroby dosáhly teprve v roce 1924.

Trpkému výroku štamgasta od Primasů o „umřelém pivečku“ tak dal čas za pravdu. Pivovary, které válku přežily, se k vaření poctivého moku ze sladu po čtyřech letech vrátily. U Primasů už se pivo nikdy nevařilo. Areál pivovaru v roce 1921 vykoupil stát za tehdy astronomických osmnáct milionů korun a na jeho místě vyrostl monumentální bankovní palác.

Text vznikl na základě těchto zdrojů:

ALTMAN, Karel: V hospodě za světové války. Národopisný věstník, 2016, roč. XXXIII (75), č. 2, s. 31–67.

SOUDKOVÁ, Jitka: Kultura piva v české společnosti. Praha 2006. Univerzita Karlova. Diplomová práce.

HOFMAN, Michal: Choceňské pivovarství a pohostinství za 1. světové války. Kvasný průmysl, 2017, roč. 63, č. 1, s. 16–19.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz