Hlavní obsah

O osudu sametové revoluce se rozhodlo v Moskvě na jaře 1989

Foto: Wikimedia Commons /RIA Novosti archive, Vladimir Vyatkin / CC-BY-SA 3.0

Když generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov navštívil v dubnu 1987  Prahu, lidé v ulicích ho vítali s nadšením jako symbol naděje. Tehdejší špičky KSČ ho naopak sledovaly s rostoucí nervozitou.

Listopad 1989, ulice plné lidí, komunistické vedení v panice. Přesto nepřijel jediný sovětský tank, ačkoli jich byly v zemi tisíce. Co se stalo v Moskvě a proč se o tom Praha dozvěděla, až když už bylo pozdě?

Článek

Po tvrdém zásahu proti studentské demonstraci dne 17. listopadu 1989 na Národní třídě zaplnily ulice československých měst masové protesty studentů a občanů. Pro komunistickou stranu to byl smrtelný úder. Českoslovenští komunističtí vládci, kteří po celá desetiletí spoléhali na garanci sovětských tanků, stanuli před národem poprvé úplně sami. A nedokázali si poradit. Proč je Moskva přestala chránit, když je dvacet let držela u moci?

Sovětské zájmy porazila slabá ekonomika

Odpověď začíná o několik let dříve v Moskvě. Když se v roce 1985 dostal do čela Sovětského svazu Michail Gorbačov, žádné rozpuštění komunistického bloku neplánoval. Naopak, hned v dubnu prosadil prodloužení Varšavské smlouvy o dalších dvacet let. Jenže jeho plány brzy narazily na ekonomické limity Sovětského svazu.

Nový vůdce chtěl oživit ekonomiku státu pomocí konceptu zrychlení. Nařídil masivní investice do modernizace průmyslu, aby ekonomika vůbec utáhla obrovské náklady na zbrojení. Už v roce 1986 se ale ukázalo, že to stačit nebude, a poradci ho začali upozorňovat, že Sovětskému svazu hrozí bezprostřední hospodářský kolaps. Bylo jasné, že bude potřeba hlubší změna celého systému. Gorbačov proto vyhlásil přestavbu (perestrojku): rozsáhlý pokus o modernizaci a demokratizaci SSSR, který měl uvolnit svobodu slova (glasnosť), oživit plánované hospodářství a otevřít zemi světu.

Ani to ovšem nestačilo. V probíhající studené válce jasně vítězily vyspělé západní tržní ekonomiky, protože disponovaly nesrovnatelně vyšší hospodářskou silou. V roce 1987 už Moskva nezvládala platit závody ve zbrojení. Úlevu jí přinesla až dohoda z prosince 1987: Sovětský svaz a USA se dohodly na smlouvě o likvidaci raket středního doletu. Moskva získala jistotu, že Západ nezneužije sovětských ústupků proti bezpečnosti SSSR, a mohla o rok později významně snížit výdaje na armádu.

Stalinismus jako problém

Sovětští analytici upozorňovali Gorbačova i na další hrozbu. Ve střední Evropě hrozily nepokoje a místní komunističtí vládci očekávali, že Moskva jim pomůže kritickou situaci zvládnout. Gorbačovovi poradci se tímto problémem podrobně zabývali v tajném memorandu. Uvedli v něm, že napětí ve střední Evropě nezpůsobuje žádný „západní virus“, ale nefunkční stalinistický model, který země po konci druhé světové války převzaly ze SSSR.

Analýza zdůrazňovala, že Moskva musí v regionu absolutně vyloučit jakýkoli vojenský zásah, pokud má dál probíhat reforma. Kdyby Gorbačov poslal do satelitních států tanky, moc v Moskvě by okamžitě převzala tvrdá armádní linie, uvolňování by skončilo a vrátila by se studená válka, na kterou SSSR neměl peníze.

Tajná březnová doktrína

Smlouva o raketách uklidnila vztahy s Reaganovou vládou, ale v lednu 1989 se v USA měla měnit administrativa. Do Moskvy proto přijel bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger a neoficiálně Gorbačova ujistil, že nastupující Bushova administrativa uvolnění ve střední a východní Evropě nezneužije proti SSSR.

Foto: Wikimedia Commons/ U.S. Department of State from United States volné dílo

Ačkoliv Henry Kissinger (1923-2023) opustil křeslo ministra zahraničí už v roce 1977, v Kremlu se dál těšil výjimečnému respektu. Bílý dům ho proto v závěru studené války využíval pro citlivé zákulisní mise.

Gorbačov měl díky tomu volné ruce k zásadnímu kroku: z nezasahování ve střední Evropě chtěl udělat závaznou interní doktrínu. Hrozilo však obrovské riziko – kdyby sovětský vůdce prosazoval ústup z pozic velmoci sám, nespokojení generálové a konzervativci v nejvyšším vedení komunistické strany by ho mohli obvinit ze zrady a sesadit nebo zatknout.

Sovětský vůdce proto přinutil armádu i diplomacii sdílet odpovědnost. Klíčový dokument z 25. března 1989 si nechal vypracovat a podepsat přímo ministrem obrany generálem Dmitrijem Jazovem a ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem. Konstatoval, že závazky Varšavské smlouvy se týkají jen vnějšího útoku ze strany NATO, ne vnitřních krizí v satelitních státech.

Stranické špičky v Moskvě vzápětí tajně odhlasovaly usnesení, že kdyby v některé spojenecké zemi propukly nepokoje, sovětská armáda do nich nezasáhne. Moskva nechtěla demoralizovat vládce komunistických režimů ve střední a východní Evropě, proto je s tímto rozhodnutím neseznámila.

„Čínské řešení“ jako mrazivé varování

Zatímco Moskva se snažila stalinistického dědictví zbavit, představitelé komunistických režimů v Praze, Berlíně a Bukurešti jakékoli reformy odmítali. Dobře si uvědomovali, že politické uvolnění by ohrozilo jejich mocenské postavení. Když v červnu 1989 čínská armáda krvavě potlačila protesty na náměstí Tchien-an-men v Pekingu, konzervativní funkcionáři ve střední Evropě viděli, že takové řešení vnitřních revolucí je možné. Mělo ovšem zásadní podmínku: na rozdíl od Číny, kde zasáhla vlastní armáda, byla nutná politická podporu Sovětského svazu a příjezd jeho tanků.

Pro Gorbačova byl naopak čínský masakr děsivým varováním a upevnil jeho odhodlání krveprolití v Evropě zabránit. Rozpor mezi Moskvou a jejími satelity vyšel najevo v srpnu 1989. Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu žádal vojenskou invazi Varšavské smlouvy do Polska, kde po volbách vládla nekomunistická vláda vedená Solidaritou. Moskva žádost okamžitě odmítla. Byl to první signál, že sovětská armáda k záchraně komunistických režimů už nevyjede. V Praze ho nikdo nepochopil.

Sovětské tanky zůstaly v kasárnách

Po změnách v Polsku, Maďarsku a NDR se českoslovenští komunisté na podzim 1989 utěšovali nadějí, že v jejich případě udělá Gorbačov výjimku a sovětské tanky přijedou. Spoléhali na strategickou polohu země, kterou považovali za důležitou pro Moskvu.

Sám Gorbačov od roku 1987 několikrát veřejně mluvil o nezasahování do vnitřních věcí spojenců, ale zároveň opakoval fráze o „společné obraně výdobytků socialismu“, které byla i v československo-sovětské smlouvě z roku 1970. Vedení KSČ v čele s Milošem Jakešem si to vyložilo po svém: věřilo, že mu Moskva nebude diktovat reformy, ale v případě ohrožení pošle pomoc.

Reformy jim Gorbačov opravdu diktovat nechtěl. Kdyby to udělal, choval by se přesně jako stalinistický diktátor, což kategoricky odmítal. Jenže stejně tak už jim nechtěl dělat policajta a posílat tanky na záchranu nepopulárního režimu.

Když pak po 17. listopadu zaplavily ulice stotisícové davy, chtěli komunisté získat pomoc z Moskvy. Jakeš se chtěl telefonicky spojit s Gobačovem, ale ten se s ním odmítl bavit. Sovětští zástupci mu potom tlumočili nekompromisní vzkaz: sovětská armáda v ČSSR zůstane v kasárnách a komunistický režim se musí dohodnout s opozicí. Teprve teď se Praha dozvěděla, co Moskva rozhodla už na jaře.

Bez sovětské podpory odhodlání vedoucích funkcionářů k násilnému potlačení protestů sláblo. Komunisté začali vyjednávat s opozicí a režim, který desítky let držela u moci výhradně hrozba sovětského vojenského zásahu, se během několika týdnů zhroutil bez jediného výstřelu.

Odemčené dveře do svobody

Bez statečnosti studentů i prostých občanů by se komunistický režim v Československu nikdy nezhroutil. Nikdo tehdy ale netušil, jak zásadně ho předtím oslabila samotná Moskva, která se na jaře 1989 tajně rozhodla vojensky nezasáhnout.

Gorbačovova snaha reformovat sovětskou společnost i ekonomiku se tak stala umíráčkem pro komunistický režim v Československu. Zní to neuvěřitelně, ale Gorbačov musel volit a vybral si reformu vlastní země. Kontrolu nad střední Evropou obětoval za vlastní záchranu a dobré vztahy s Washingtonem. Straničtí konzervativci ani jeho političtí odpůrci mu to nikdy nezapomněli, protože zastávali názor, že v roce 1991 se pod tíhou jeho reforem a vnitřních sporů rozpadl i samotný Sovětský svaz.

Text vznikl na základě těchto zdrojů:

SUK Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha 2003.

O roli, kterou ČSLA sehrála v listopadu roku 1989.

KRAMER, Mark. The Demise of the Soviet Bloc. Europe-Asia Studies. 2011, roč. 63, č. 9, s. 1535–1590.

ZUBOK, Vladislav M. Collapse: The Fall of the Soviet Union. New Haven: Yale University Press, 2021.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz