Článek
O tom, jak naložit s českým národem a jeho územím, se Hitler a jeho pohlaváři bavili od okupace zbytku českých zemí v březnu 1939. O rok později se objevil návrh protektorát zrušit a rozdělit ho mezi sousední říšské župy. V ohrožení se tak ocitlo postavení pražských nacistických úřadů. Aby obhájili existenci protektorátu, museli protektor Konstantin von Neurath a jeho státní tajemník Karl Hermann Frank nabídnout vlastní řešení „české otázky“. Koncem srpna 1940 proto každý z nich poslal Hitlerovi přísně tajné memorandum. Popsali v nich svou koncepci, jak český národ vymazat z mapy střední Evropy.
Frankův radikální plán zvítězil
Oba muži se v konečném cíli shodovali: Češi měli z prostoru protektorátu jako národ zmizet. Lišili se však v navrhovaném tempu a metodách. Konstantin von Neurath prosazoval opatrnější postup a zachování protektorátu minimálně na dvě generace, neboť okamžitý odsun milionů lidí považoval během války za neproveditelný. Třetí říše navíc potřebovala české dělníky pro zbrojní výrobu.
Karl Hermann Frank naopak vypracoval radikálnější plán: rasově „vhodné“ Čechy poněmčit, zbytek vysídlit a vůči české inteligenci nasadit Sonderbehandlung – „zvláštní zacházení“, nacistický eufemismus, který mohl znamenat i zabití bez soudu. Frank přitom odhadoval, že kritériím pro poněmčení vyhoví přibližně 50 % Čechů. Hitler na podzim 1940 potvrdil zachování hranic protektorátu a přiklonil se k Frankovu návrhu.
Češi vyšli lépe než sudetští Němci
Když si Frankovu zprávu přečetl šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) Reinhard Heydrich, začal o jejích závěrech pochybovat. Ze své pozice měl přitom zásadní vliv na bezpečnostní politiku i nacistické rasové plánování. Prohlásil, že při rozhodování o poněmčení je nutné vycházet také z rasového posouzení, nikoli jen z politických odhadů.
Pověřil proto Hlavní rasový a osídlovací úřad SS (RuSHA), aby vypracoval odborný rozbor českého obyvatelstva. Úkolu se ujal rasový expert a liberecký rodák Dr. Walter König-Beyer, který v říjnu 1940 předložil studii vycházející ze starších antropologických výzkumů a jeho vlastního pozorování.
Výsledek nacistické špičky překvapil: celých 45 % Čechů podle něj patřilo k převážně nordické rase nebo k rasám, které nacistické tabulky považovaly za příbuzné a přijatelné. Znamenalo to, že vyhovují poněmčení. U sudetských Němců těmto parametrům odpovídalo pouhých 25 % obyvatel.
König-Beyer označil sudetoněmecké obyvatelstvo za „rasově nejvíce oslabený kmen Říše“. Naopak u Čechů výslovně zdůraznil, že z hlediska rasové hodnoty netvoří žádné cizí těleso, jsou nordického původu stejně jako Němci a jsou plně ovlivněni německou kulturou. Na základě toho konstatoval, že od Němců je v podstatě odlišuje pouze řeč.
Tajné prověrky v českých školách
König-Beyerova zpráva však ještě nevycházela ze systematického průzkumu českého obyvatelstva v protektorátu. Aby si nacistický aparát teoretická čísla ověřil, potřeboval výzkum v terénu. Dne 15. února 1941 proto do Prahy přicestoval SS-Sturmbannführer Ermin Künzel a založil zde pražskou pobočku RuSHA. Okupační moc celou akci zaměřila na české školáky a maskovala ji jako plošné preventivní zdravotní prohlídky.
V lékařských kartách se vedle zdravotního stavu nenápadně sledovalo několik antropologických údajů: barva očí, vlasů a kůže, struktura vlasů, tvar záhlaví, tělesná výška i tělesná stavba. K dokumentaci se přikládaly i fotografie hlavy zepředu a z profilu. Učitelé ani rodiče zpočátku neznali pravý účel těchto prohlídek. Netušili, že nacisté pod maskou zdravotní péče sbírají přesné podklady pro budoucí selekci celého národa.
Rentgenové vozy v ulicích
Zásadní zrychlení celého procesu přinesl 27. září 1941 příjezd zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten ihned po nástupu do funkce výrazně posílil vliv bezpečnostního aparátu a jednotek SS. V říjnu 1941 spustil masové rasové prověrky dospělé populace.
Do terénu vyrazily speciální jednotky SS-Röntgensturmbann s pojízdnými rentgenovými autobusy, které projížděly českými městy a vesnicemi. Okupační moc celou akci maskovala jako preventivní zdravotní péči a boj proti tuberkulóze. Při povinných prohlídkách se lidé museli svléknout do půl těla. Lékaři SS toho využívali k tajnému vyhodnocování jejich tělesných proporcí a rasových znaků. Jen mezi srpnem 1942 a únorem 1943 pořídily tyto pojízdné stanice téměř 260 tisíc snímků.
Pojízdné rentgeny byly kolem roku 1940 technickou novinkou, která v USA i v Evropě umožnila rychlé vyšetření tisíců lidí přímo na ulici. Na ilustračním snímku je dobový rentgenový autobus zdravotního úřadu v americkém Minneapolisu.
Výzkum pod rouškou akademické vědy
Rasové prověrky probíhaly také přímo na pracovištích. Už v létě 1941, tedy před příjezdem Heydricha, s nimi začal sociolog a rasový teoretik prof. Karl Valentin Müller z Německé univerzity v Praze. Na rozdíl od lékařských prohlídek SS vydával svůj výzkum za akademické bádání o sociální struktuře, kvalifikaci a pracovní výkonnosti. Opíral se přitom o autoritu univerzity. V rámci těchto oficiálních „sociálně-antropologických exkurzí“ zkoumal ve velkých podnicích víc než 6 000 českých dělníků, mistrů a techniků.
V roce 1943 pak rozsah výzkumu ještě znásobil, když detailnímu antropologickému měření a zkoumání rodokmenů do tří generací podrobil 18 000 příslušníků protektorátní policie.
Výsledky tohoto masového měření potvrdily předchozí teoretické odhady. Müller dospěl k závěru, že Češi podle nacistických rasových měřítek plně odpovídají německému průměru. Český národ byl silně protknut „německou krví“ a Češi byli v průměru dokonce vyšších postav než sudetští Němci.
Polovina Čechů měla z protektorátu zmizet
Všechny fotografie a rentgeny nacisté metodicky zakládali do obřích kartoték. Chystali si podklady pro okamžik, kdy po vítězné válce hodlali rozběhnout program selekce a následného vysídlení části českého obyvatelstva.
Faktický vládce protektorátu Reinhard Heydrich nečekal na ukončení rasových výzkumů a 4. února 1942 v projevu v pražském Německém domě představil své plány. Čechy rozřadil do čtyř rasově-politických kategorií. Jedince „dobré rasy a dobrého smýšlení“ určil ke germanizaci. Pro obyvatele „špatné rasy, ale dobrého smýšlení“ plánoval nasazení do práce v Říši a sterilizaci. Osoby „špatné rasy a špatného smýšlení“ měly být deportovány na Sibiř. Nejnebezpečnější skupinu „dobré rasy, ale špatného smýšlení“ chtěl fyzicky zlikvidovat.
Konkrétní číselný výpočet pak 27. dubna 1942 předložil Dr. Erich Wetzel z Rasově-politického úřadu NSDAP ve svém posudku ke Generálnímu plánu Východ (Generalplan Ost). Spočítal, že k poněmčení připadá v úvahu pouze polovina českého obyvatelstva. Zbývajících zhruba 3,5 milionu lidí mělo být z území Říše postupně odsunuto.
Běžné dělníky a rolníky plánoval nacistický aparát nasadit na nucené práce na Sibiři, kde se měli rozptýlit a splynout s místní populací. Pro českou inteligenci navrhli němečtí rasoví experti odlišný postup. Považovali ji za fanaticky naplněnou nenávistí vůči němectví, odmítli její přesídlení na Východ a požadovali její kompletní vyhoštění do zámoří. Obávali se totiž, že by příslušníci české inteligence začali s pomocí ruského obyvatelstva okamžitě plánovat povstání.
Zbrojní výroba měla přednost
Nacisté se snažili utajit skutečný účel rasového mapování, samotné prohlídky však skrýt nemohli. Projíždějící rentgenové vozy SS i měření dětí ve školách vyvolaly na počátku roku 1943 mezi českým obyvatelstvem vlnu fám a paniky, že se chystá okamžitý plošný odsun. Nervozitu a hrozbu pasivního odporu si okupační moc nemohla dovolit. Po porážce u Stalingradu Třetí říše potřebovala, aby protektorátní zbrojovky jely na plný výkon.
V únoru 1943 proto Karl Hermann Frank vystoupil před zaplněným sálem pražské Lucerny, aby situaci uklidnil. Zprávy o plošném vystěhování Čechů veřejně označil za lživé pomluvy a štvaní ze strany exilu a Židů. Zároveň však připojil mrazivé varování: vystěhování hrozí jako trest obcím, které by ukrývaly nepřátelské agenty nebo jim pomáhaly.
Epilog
Čechy před tragickým osudem paradoxně nezachránil překvapivě vysoký podíl „germánské krve“, ale potřeba udržet za války v chodu protektorátní zbrojní průmysl – a nakonec porážka Třetí říše.
Rasová data o českém národu měli nacisté nejprve uložená v Berlíně. V roce 1943 je převezli na zámek Dymokury na Nymbursku. Když se v jarních měsících roku 1945 blížil konec války, začalo horlivé zametání stop. Jednotky SS pálily nejcitlivější spisy, aby zahladily stopy po plánované rasové selekci. Co se podařilo zachránit, leží dnes v archivech v Praze a v Berlíně.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
HOŘEJŠ, Miloš: Nacistická germanizační a osídlovací politika v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1942-1945. Praha 2018. Univerzita Karlova. Disertační práce.
BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem, okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha 1999.
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha 2001.
KUBŮ, Eduard: Podíl německé krve v českém národě". Sociologa Karla Valentina Müllera „vědeckopedagogický“ příspěvek k řešení problému poněmčení střední Evropy, in: Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám Aleše Skřivana, Praha 2005 s. 289–304.
MAZOWER, Mark: Hitlerova říše: nacistická vláda v okupované Evropě. Brno 2009.
