Článek
V dubnu 1950 zažívá slovenská politická scéna zemětřesení. Gustáv Husák,považovaný za jednoho z hlavních politických vůdců Slovenského národního povstání, obratný právník a muž, který pomohl komunistům k absolutní moci, je náhle zbaven všech funkcí. Z úst stranického vedení padá osudové obvinění: „buržoazní nacionalista“. Zatčen je v roce 1951 a o tři roky později odsouzen na doživotí. Husák nepadl proto, že by zradilkomunismus. Doplatil na svou roli bezmocného pěšce v cynické hře o poválečné uspořádání republiky, kterou řídil Stalin a v níž se střetly zájmy slovenského odboje, Benešova Londýna a Gottwaldových komunistů v Moskvě.
Slovensko nechtělo zpátky do Prahy
Když v březnu 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, téměř nikdo ze Slováků si nepřál obnovu předválečné republiky s direktivním řízením z Prahy. Sám Husák v pamětech vzpomínal, že i slovenští komunisté tehdy stáli na pozici „slovenský stát – ano, slovenský fašismus – ne“.
Svůj program zveřejnilo ilegální vedení Komunistické strany Slovenska (KSS) 1. května 1941. O obnově Československa v něm nepadlo ani slovo. Komunisté počítali s tím, že se Slovensko začlení do Sovětského svazu po vzoru Pobaltí či Besarábie, které Stalin anektoval v letech 1939–1940.
Hlavním strůjcem tohoto kurzu byl tehdejší šéf slovenských komunistů Ján Osoha. Tento moravský rodák prožil před válkou deset let v Sovětském svazu, vystudoval tamní stranické školy a vrátil se jako nekompromisní bolševik. V době vzniku programu se zdálo, že si Evropu rozdělí Německo a Sovětský svaz. Necelé dva měsíce nato však Německo napadlo Stalinovu říši. Moskva se začala přiklánět ke spolupráci se západními mocnostmi a v červenci 1941 uznala Benešovu exilovou vládu.
V létě 1942 dostaly plány slovenských komunistů tvrdou ránu od Tisova fašistického režimu, který v té době vládl na Slovensku. Většina vedení strany byla zatčena a komunisté na dlouhou dobu ztratili akceschopnost.
Gottwaldův neurčitý slib
Zatímco Osoha seděl za mřížemi, vítězství Rudé armády u Stalingradu na přelomu let 1942–1943 posílilo sovětskou pozici. Stalin chtěl udržet spojenectví se Západem, protože to považoval za podmínku konečné porážky Německa. V souladu s touto politikou byla i těsná spolupráce s československým exilovým prezidentem Edvardem Benešem. Ten chtěl obnovit Československo v jeho předmnichovských hranicích. Plán slovenských komunistů na přímé připojení Slovenska k SSSR začal Moskvě zásadně překážet.
Vyřešit to měl Klement Gottwald. Musel u slovenských komunistů co nejvíce potlačit vizi „sovětského Slovenska“ a zároveň přesvědčit celý slovenský odboj, že obnova Československa neznamená návrat pražského diktátu. V polovině roku 1943 proto vyslal na Slovensko Karola Šmidkeho s příslibem, že po válce se společná republika obnoví na principu „rovný s rovným“.
Slovenským komunistům to znělo jako jasný krok k federaci, ale pro Gottwalda to byl kalkul. Dal Slovákům lákavou nabídku, ale neslíbil nic, co by odmítal Beneš. Současně dal jasně najevo, že konečné rozhodnutí o státoprávní formě padne až po válce.
Sen o rovnoprávném Slovensku
Šmidkeho úkolem na Slovensku nebylo jen vysvětlit Gottwaldovu nabídku, ale také obnovit vedení KSS a navázat spojení s nekomunistickým odbojem. Protože většina starých kádrů seděla ve vězení, sáhl po mladých marxistických intelektuálech. Do užšího vedení strany se tak dostal třicetiletý bratislavský advokát Gustáv Husák, který měl cenné kontakty na nekomunistické odbojáře.
Husák odmítal pražský centralismus i meziválečnou představu jediného československého národa. Socialismus vnímal jako cestu, jak hospodářsky zaostalému Slovensku zajistit skutečnou národní rovnoprávnost. Gottwaldovu novou linii o obnově republiky na principu „rovný s rovným“ si proto vyložil jako šanci na budoucí samosprávu.
V prosinci 1943 prosadil Gottwaldovu zásadu do Vánoční dohody. Ta spojila komunistický a nekomunistický odboj a ustavila jejich společný vrcholný orgán – ilegální Slovenskou národní radu. Slovo federace sice v textu dohody nebylo, ale princip „rovný s rovným“ Husák vnímal jako své politické vítězství.
Smlouva s Moskvou bortí Husákův sen
Zatímco Gustáv Husák v Bratislavě dojednával Vánoční dohodu, v Moskvě se odehrála událost, která jeho federalistické plány postavila na vedlejší kolej. Dne 12. prosince 1943 podepsal Edvard Beneš v Kremlu československo-sovětskou smlouvu o přátelství a spojenectví.
Sovětský diktátor Josif Stalin přemýšlel vždy o několik kroků napřed. Válka proti Hitlerovi mu posloužila jako dokonalá zástěrka pro šíření komunistické revoluce a ovládnutí poloviny Evropy.
Slovenští komunisté o smlouvě věděli, ale netušili, co se odehrálo v kremelském zákulisí. Po jednáních s československým prezidentem Stalin pochopil, že Beneš je klíč k ovládnutí celého poválečného Československa. Začal proto mnohem více zohledňovat jeho představy o budoucí podobě státu Čechů a Slováků. Mezinárodně uznaný prezident měl pro Stalinovy geopolitické cíle mnohem větší význam než sny slovenských komunistů o federaci.
Smlouva s Moskvou uvolnila ruce i Gottwaldovi. Mohl Slovákům dál slibovat rovnoprávnost, aniž by se zavázal k federaci.
Husák hrozí připojením k SSSR
V létě 1944 na Slovensku vrcholily přípravy na povstání proti Němcům. Slovenští komunisté se toho rozhodli využít ke zvýšení tlaku na prezidenta Beneše, protože ten trval na své koncepci jednotné republiky. Ze Slovenska odešla do Londýna depeše s varováním, že kvůli Benešově odmítavému postoji sílí na Slovensku snaha o přímé připojení k Sovětskému svazu. V červenci 1944 navíc Gustáv Husák napsal zprávu určenou pro Stalina. Odhadoval v ní, že pokud by Slováci mohli v lidovém hlasování rozhodnout, 70 procent by volilo svazek se SSSR a jen 20 procent návrat do Československa.
Mladý advokát rozehrál odvážnou hru na dvě strany: strašákem „sovětizace“ chtěl Beneše dotlačit ke zdi a zároveň v Kremlu testoval, zda by Stalin přece jen nedal přednost sovětskému Slovensku. Reakce Moskvy byla ovšem stručná: Sovětský svaz nemá o připojení Slovenska zájem.
Neuspěla ani myšlenka federace
Zbývala už jen jediná otázka: v jaké státoprávní podobě se obnoví Československo. Klíčové rozhovory proběhly v Moskvě. V lednu 1945 Stalin Gottwaldovi zdůraznil, že při řešení slovenské otázky vyžaduje absolutní respekt k názorům prezidenta Beneše. Gottwald proto slovenské komunisty varoval, že musí brát ohled na smýšlení českého lidu a ustoupit od radikálních požadavků.
Husák se přesto nevzdal. V osvobozených Košicích prosadil federální požadavky do memoranda Slovenské národní rady z 2. března 1945. Byl to jeho poslední vabank. Když však o několik týdnů později zasedla v Moskvě československá reprezentace k jednáním o poválečné vládě, Gottwald slovenské memorandum nekompromisně smetl ze stolu.
Místo rovnocenného partnerství tak v poválečném uspořádání nakonec Slovensko získalo jen uznání svébytnosti slovenského národa a zachování Slovenské národní rady. Slováci sice měli vlastní národní orgány, ale neměli postavení rovnocenného federálního státu a skutečnou moc si dál držela ústřední vláda v Praze.
Roztržka s Titem znamenala Husákův pád
Po únorovém převratu byla v květnu 1948 přijata nová ústava, která potvrdila model státního uspořádání domluvený v Moskvě. Zbytky slovenského nacionalismu pak mělo vymýtit masivní budování továren. Komunisté věřili, že nově vzniklá dělnická třída přestane řešit národní otázku. Nacionalismus totiž marxismus-leninismus považoval za buržoazní přežitek.
Slovenské snahy o autonomii na dlouhou dobu vzápětí pohřbila geopolitika. Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito totiž vybudoval ze své země komunistickou federaci a v roce 1948 se otevřeně osamostatnil od Moskvy. Roztržka s Titem posílila Stalinovu nedůvěru k národní samosprávě a politické autonomii. Sovětský vůdce si z ní vyvodil, že federativní model vede k neposlušnosti a může způsobit rozpad sovětského bloku. Jakékoli prosazování slovenských orgánů či federace na úkor ústřední moci v Praze proto začal označovat jako hrozbu „buržoazního nacionalismu“.
Stalin rozpoutal v celém východním bloku masové čistky, které si měly vynutit absolutní poslušnost vůči Moskvě a zlikvidovat každého, kdo by prosazoval vlastní národní zájmy. V Československu se tato kampaň obrátila i proti Husákovi. Byl obviněn z „buržoazního nacionalismu“, v roce 1951 zatčen a o tři roky později odsouzen na doživotí. Na svobodu se dostal v roce 1960 a v roce 1963 se dočkal rehabilitace.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012.
HUDEK, Adam: Medzi federalizmom, sovietskym Slovenskom a hospodárskym vyrovnaním/ Aplikácia stalinskej národnostnej politiky na otázku česko-slovenských vzťahov (od boľševizácie KSČ po začiatok boja proti buržoáznemu nacionalizmu). In: Soudobé dějiny 2025, 32(2), s. 351-379.
MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák za II. světové války. Slezský sborník. 2012, roč. 110, čís. 3–4, s. 239-270.
MACHÁČEK, Michal. Gustáv Husák. Praha 2017.
MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák v kauze slovenského buržoazního nacionalismu. Praha 2011, Univerzita Karlova. Diplomová práce.
