Článek
Když si vzpomenu na ty Vánoce, vybaví se mi ráno v kuchyni u našich. Prosinec, šedivo za okny, hrnek kafe a já u stolu v teplácích, ale myšlenkami jsem byla pořád v Praze. Přítel tam zůstal kvůli práci a svojí rodině, před odjezdem jsme se pohádali, protože se mu nechtělo ke „tchánům“ a já měla pocit, že jsem až na druhé koleji. U rodičů se vždycky během pěti minut vrátím do role dcery, které připomínají, ať si vezme bačkory, ale zároveň mám pocit hosta, který už sem tak úplně nepatří. Přes den připravuji cukroví, běhám po nákupech, ale v hlavě mám pořád tu hádku. Přemýšlím, jestli je to, jak jsme od sebe vzdálení, jen období, nebo začátek konce.
Štědrý den, hádka s mámou a ticho z Prahy
Štědrý den proběhl navenek v pohodě. Večeře, dárky, klasika. Jenže večer po jídle jsme se s mámou chytly kvůli tomu, že chci po svátcích zpátky do Prahy „moc brzo“. Ona, že jsme spolu málo, já, že mám práci a svůj život. Zalezla jsem do dětského pokoje, zabouchla za sebou dveře a zírala do mobilu. Od přítele pár krátkých zpráv typu „už jste jedli?“ nebo „jaký byl kapr?“, ale nic víc. Žádné „chybíš mi“, žádný skutečný zájem. Zabolelo mě to víc, než jsem si chtěla připustit. O dva dny později, na Štěpána, mi napsal bývalý spolužák Marek, že sedí s partou ze třídy v hospodě a jestli se nestavím. Vzala jsem to jako příležitost vypadnout z domu. Oblékla jsem džíny, řekla rodičům, že jdu „na chvilku za kamarády“, a ani sama sobě jsem nechtěla přiznat, jak moc se těším, že odejdu z toho napjatého prostředí.
V hospodě bylo teplo a hlučno, všude nějaká světla, na stole piva a panáky. Všichni vzpomínali na střední, smáli se historkám s učiteli, bylo to známé a předvídatelné. Většina pila, Marek jako řidič měl jen nealko. Sedl si vedle mě a ptal se, jak se mám, co práce, co Praha. Po pár drincích jsem začala mluvit i o tom, že to s přítelem není moc dobré, že je pořád v práci, že mám pocit, že všechno táhnu sama. Marek mě poslouchal, občas se lehce dotkl mé ruky, jako by mě chtěl uklidnit. Mezi řečí prohodil, že jsem „ještě hezčí než tenkrát“ a že nechápe, jak mě může ten můj nechávat o svátcích samotnou. Když jsme šli ven kouřit, půjčil mi svoji bundu, objal mě kolem ramen. Neodtáhla jsem se. Po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vnímá.
Jedna zastávka, jeden čaj a všechno je jinak
Když se hospoda začala zavírat, Marek navrhl, že mě hodí autem domů, ať nejdu přes půl města. Bylo mi to příjemné, navíc jsem byla opilá, takže mi to přišlo i praktické. Cestou zastavil u svého bytu s tím, že si dáme jen čaj a trochu se ohřejeme, než pojede dál. Bylo mi jasné, že je to průhledná výmluva, ale nic jsem neřekla. V kuchyni mi najednou dal pusu. Na vteřinu jsem ztuhla, v hlavě se mi objevilo přítelovo jméno, úplně jasně. A pak jsem ten hlas v sobě potlačila. Řekla jsem si, že je to „jen jednou“, že se stejně ve vztahu cítím sama a že si aspoň na chvíli odpočinu od toho tlaku a pocitu nedostatečnosti. Nechala jsem to dojít až k sexu. Měla jsem pocit, že jsem na tu chvíli vypnula mozek a fungovalo jen tělo a ta potřeba necítit se tak strašně opuštěně.
Cestou zpátky k rodičům jsme seděli v autě a skoro nemluvili. Z rádia hrály koledy, já koukala z okna a v hlavě jsem to pořád dokola probírala. Připravovala jsem si verzi pro rodiče: že jsme seděli déle v hospodě, že jsem šla pak kus pěšky s holkama, že se to protáhlo. Zároveň jsem na mobilu rychle mazala naše zprávy. Doma jsem šla rovnou do sprchy a stála tam mnohem déle než obvykle, ale věděla jsem, že to, co jsem udělala, už nezměním. Přítel měl zrovna noční, takže jsem mu ani nepsala, jen jsem koukala do stropu a bylo mi fyzicky i psychicky špatně. Během té noci jsem se rozhodla, že mu o tom neřeknu. Měla jsem pocit, že by to náš vztah definitivně zničilo, a já v tu chvíli ještě pořád nevěděla, jestli ho chci ukončit, nebo zachránit.
Vrátila jsem se domů, ale jiná než předtím
Po svátcích jsem jela zpátky do Prahy autobusem a bylo mi z toho všeho špatně. Přehrávala jsem si celý večer pořád dokola, hledala moment, kdy jsem to ještě mohla zastavit a neudělala to. Když mě přítel vyzvedl na nádraží, byl nečekaně něžný. Objímal mě, říkal, že mu bylo smutno, že to beze mně nebyly „pořádné Vánoce“. Doma mi dal malý dárek, něco, co jsem si přála před rokem a už na to zapomněla. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet a všechno mu říct. Představila jsem si ale, jak by se mu změnil výraz, a ty věty jsem zase neřekla. Místo toho jsem začala být opatrnější, smazala jsem si z mobilu všechny stopy po Markovi a sama sobě jsem slíbila, že už nikdy nedovolím, aby se naše odcizení vyhrotilo až takhle.
V následujících měsících jsem o tom nikomu neřekla. Ani nejlepší kamarádce, se kterou si jinak říkáme všechno. Nosila jsem to v sobě a občas se to ozvalo, třeba když přítel mluvil o tom, jak je pro něj věrnost samozřejmost a jak ho podvody vždycky úplně znechutí. Zároveň mě ta vina donutila chovat se ve vztahu jinak. Začala jsem dřív říkat, když mi něco vadí, nenechávala jsem to v sobě hromadit. Líp jsem si hlídala, kde a s kým trávím čas, hlavně když jsem na dně. Nebylo to ze strachu, že „zase uklouznu“, spíš z vědomí, že jsem člověka, kterého mám ráda, zradila právě ve chvíli, kdy jsem byla slabá a sama sobě jsem se nelíbila.
Další rok jsme jeli na Vánoce k mým rodičům už společně. Cestou jsme míjeli odbočku k ulici, kde Marek bydlí. Přítel o tom samozřejmě nevěděl, pro něj to byla jen další křižovatka. Mně se na pár vteřin stáhl žaludek, ale už mě to neparalyzovalo jako dřív. Od té noci jsme si s Markem nepsali, neviděli se. Tenhle „vánoční románek“ zůstal mezi námi dvěma a hlavně ve mně. Nikde nahlas nevyslovený, jen jako vzpomínka, ke které se v myšlenkách někdy vracím. Občas zabolí, ale připomíná mi, kam už nechci nikdy dojít. A že i věci, které nikdo jiný neví, dokážou změnit, jak se na sebe dívám.
