Článek
Spal jsem docela tvrdě, takže mi chvíli trvalo, než mi došlo, co mě vlastně vzbudilo. Nejprve jsem měl pocit, že se mi něco zdá, ale ten zvuk byl až moc konkrétní. Ostré vrtání přímo za hlavou, jako by přímo v polštáři, do toho se mi lehce třásla postel. Chvíli jsem si říkal, že to přestane, otočil se na druhý bok a snažil se ten zvuk odstínit peřinou. Jenže to se naopak stupňovalo, vrtání bylo delší, hlasitější a pravidelně se vracelo. Po pár minutách jsem byl tak vytočený, že jsem to prostě nevydržel. Vstal jsem, přes pyžamo si přetáhl mikinu, nazul první pantofle, co jsem nahmatal, a rozhodl se jít zazvonit.
Noční výprava za zdrojem šíleného vrtání
Na chodbě bylo ticho, jen za jeho dveřmi to dunělo a kvílelo, takže jsem se tam najednou cítil trochu zvláštně, jak tam stojím v noci v pyžamu. Zazvonil jsem. Trvalo to asi půl minuty, než se dveře otevřely. V nich soused v teplácích, v ruce vrtačka, za ním chaos, rozvrtaná zeď, nářadí na zemi. Bez pozdravu jsem na něj vyrazil, že je dávno po desáté, že mi vrtá doslova za hlavou a že se takhle fakt nedá spát. Snažil jsem se ale mluvit relativně normálně, neřvat na něj po celé chodbě. On se začal omlouvat, vysvětloval, že dělá na směny, že má volno až teď v noci a potřebuje pověsit skříňku, než mu ráno přijede tchyně. A že už je to „jen posledních pár děr“, a pak bude klid.
Znechuceně jsem kývl, že dobře, ale ať je to fakt rychle, otočil se a vrátil se do bytu. Lehl jsem si zpátky do postele, doufal, že to nějak přetrpím. Vrtání zase začalo, snažil jsem se to nevnímat, koukal jsem do tmy a počítal intervaly mezi jednotlivými pokusy. Po minutě jsem ale zaslechl jiný zvuk, mnohem blíž, skoro přímo nad sebou. Najednou se mi z omítky nad čelem postele začal sypat bílý prach. Chvíli jsem nechápal, co se děje, a pak jsem uprostřed zdi uviděl malý kovový hrot vrtáku, jak se pomalu prodírá ke mně. V tu chvíli mě to úplně zvedlo z postele, vyskočil jsem stranou, zíral na to a zařval jsem přes zeď, ať okamžitě přestane.
Když se vrták objeví přímo nad polštářem
Vrtání ztichlo prakticky hned, ale já už byl totálně vytočený. Vzal jsem mobil, vyfotil tu čerstvou díru vedle zásuvky, ve které ještě zůstaly zbytky prachu, a vyrazil zpátky na chodbu. Tentokrát jsem zazvonil dlouze a nepříjemně vytrvale. Když otevřel, strčil jsem mu displej skoro pod nos a řekl mu, že mi právě provrtal ložnici a málem i zásuvku. Viditelně zbledl, bylo na něm vidět, že s tímhle vůbec nepočítal. Pořád opakoval, že myslel, že je tam „jenom hluchá zeď“. Začal se omlouvat, že to takhle nechtěl, a hned navrhl, že tu díru zadělá a pak mi zaplatí malíře nebo cokoli bude potřeba.
Pustil jsem ho k sobě do bytu. Odsunuli jsme společně postel od zdi, takže najednou byla celá situace úplně konkrétní. Stáli jsme v jednu ráno v mojí ložnici a koukali na tu díru jako na nějaký nechtěný artefakt. V tu chvíli mi to celé začalo připadat spíš absurdní než jen otravný. Já rozcuchaný v rozepnuté mikině, on s vrtačkou v ruce, oba bosi a šeptem jsme se bavili, aby se neprobudili další sousedi. Začali jsme řešit, kde přesně máme na té společné zdi zásuvky, kde mohou vést trubky a co na které straně visí, aby do toho příště nejel jen tak naslepo. Napětí mezi námi postupně povolilo. Omluvil se mi ještě jednou a s takovým nervózním úsměvem prohodil, že má „asi dar pro nevhodný čas“.
Od nočního konfliktu k sousedské domluvě
Nakonec jsme se domluvili, že zbytek vrtání odloží na odpoledne, až budu z práce doma, a že to spolu líp naplánujeme. On pak v těch teplácích vytáhl z tašky montážní pěnu a nějakou sádru, provizorně díru ucpal a přelepil ji páskou, aby tam v noci nekoukala přímo betonová stěna. Než odešel, omluvil se znovu a z kapsy vytáhl balíček špuntů do uší z letadla, že mi je nechává „pro strýčka Příhodu“. V tu chvíli jsem se tomu už trochu zasmál, protože celá scéna působila víc jako špatný vtip než jako reálný konflikt se sousedem.
Ráno jsem se probudil ne úplně vyspalý, ale spíš pobavený, když jsem viděl tu přelepenou bouličku nad čelem postele. Došlo mi, že díky nočnímu vrtání jsem vlastně úplně poprvé normálně promluvil se sousedem, kterého jsem roky jen míjel na chodbě a sotva jsme se pozdravili. Odpoledne opravdu přišel, opravil zeď, přinesl kousek barvy v podobném odstínu a u toho jsme si tu společnou stěnu doslova nakreslili – kde mám postel, kde zásuvky, kde on plánuje skříňky. Od té doby, kdykoli chce něco vrtat, radši zazvoní předem a domluvíme se. A mně se při každém takovém zazvonění vybaví ten moment, kdy se mi uprostřed noci nad polštářem objevil hrot jeho vrtáku.
