Článek
Když mi odpoledne v práci přišla SMS od dopravce, že balík je „předán sousedovi“, naštvalo mě to. Při objednávce jsem jasně zaškrtla doručení do ruky, protože nechci, aby podobné věci řešil někdo cizí. Na chvíli jsem si v duchu zanadávala, ale pak jsem si řekla, že hlavní je, že nemusím na depo někam na druhý konec města. Cestou domů jsem to brala tak, že si prostě zazvoním, poděkuju, vezmu si krabici a tím to celé skončí. Nic víc jsem za tím neviděla.
Soused s otevřeným balíkem a divným úsměvem
Zazvonila jsem naproti u souseda, staršího chlapa, kterého jsem do té doby vnímala jen jako toho, co občas huláká na chodbě nebo pouští nahlas televizi. Nikdy jsme spolu neřešili nic osobního, jen základní pozdravy. Otevřel dveře s krabicí v ruce, ale hned mi došlo, že je něco špatně. Byla rozříznutá, igelit uvnitř potrhaný, prostě balík, který už někdo normálně otevřel. Zůstala jsem stát ve dveřích a jen jsem ze sebe dostala, že tohle je moje zásilka a že mi ji kurýr neměl nechávat u něj. On se tvářil naprosto samozřejmě a řekl, že mu to prý kurýr podal tak, že myslel, že je to pro něj, tak to otevřel, a až pak si všiml, že je tam moje jméno. Řekl to takovým tónem, že jsem si připadala, jako kdybych otravovala.
Když mi tu krabici podával, všimla jsem si, že na mě tak divně kouká, skoro pobaveně. Naznačil, že „takovýhle dost intimní věci by si člověk měl asi přebírat osobně“. V tu chvíli mi došlo, že musel vidět, co je uvnitř. Že ví, že tam mám léky na úzkosti a další věci, které prostě nechci rozebírat na chodbě před cizím chlapem. Bylo mi hrozně trapně, cítila jsem se zahanbeně a nesvá. Balík jsem popadla, zamumlala něco jako „dobrý, díky“ a utekla domů. Tam jsem si zásilku v klidu rozbalila, přepočítala věci, jestli nic nechybí, a začala přemýšlet, jestli to vůbec mám nějak řešit, nebo dělat, že se nic nestalo a prostě na to zapomenout.
Stížnost dopravci a první náznaky vydírání
Večer jsem nakonec dopravci napsala e-mail se stížností. Přeposlala jsem jim tu jejich SMS a popsala, že balík nechali u souseda, kde ho někdo otevřel. Přesto jsem v sobě pořád cítila, jak je mi trapné vůbec psát, co přesně v té zásilce bylo. Část mě doufala, že to nějak vyřeší sami mezi sebou a já už o tom neuslyším. Další den ráno, když jsem šla do práce, mě ale soused zastavil na chodbě. Mluvil takovým tichým tónem, skoro spiklenecky, a řekl něco jako: „Já vím, co tam máte. To by bylo zajímavý, kdyby se to dozvěděli ostatní v baráku.“ V tu chvíli jsem pochopila, že to neskončilo u jednoho trapasu.
Pak šel ještě dál. Řekl přímo, že má fotku obsahu balíku, a naznačil, že ji může dát do naší domovní skupiny na WhatsAppu, kde řešíme věci kolem domu, když mu budu „dělat problémy“. Narážel na to, že jsem si před měsícem stěžovala na jeho noční hluk u výboru. Nevím dodnes, jestli tu fotku opravdu má, nebo si to vymyslel, ale v tu chvíli jsem to brala jako úplně reálnou hrozbu. Došlo mi, že mě opravdu vydírá. Bylo mi z toho fyzicky špatně, ruce se mi třásly, ale nedokázala jsem mu nic rázně říct. Jen jsem něco zamumlala, že spěchám do práce, a utekla. V kanceláři jsem se nemohla soustředit na nic, pořád jsem na to myslela, až jsem to nakonec vyklopila kolegyni, se kterou se občas bavíme i o osobních věcech.
Podpora kolegyně, policie a nastavené hranice
Kolegyně na to zareagovala velmi jasně. Řekla mi, že tohle už je hodně přes čáru a že kdyby šlo o ni, šla by na policii, i kdyby to pro ni bylo sebevíc trapné. Dodala mi odvahu, že na tom není nic špatného, že beru léky, a že ten, kdo se má stydět, je on, ne já. Nabídla se, že když budu chtít, půjde se mnou. Nakonec jsem se rozhodla, že to nenechám být. Nejdřív jsem zašla za předsedou výboru domu. Všechno jsem mu popsala, ukázala e-maily s dopravcem i SMS, kde bylo, že balík doručili sousedovi. On si o tom udělal zápis a řekl, že to rozhodně není v pořádku a že se tím bude zabývat. Ten samý den odpoledne jsem šla i na policii podat oznámení kvůli vydírání. Bylo mi u toho strašně nepříjemně znovu nahlas popisovat, co v tom balíku bylo, ale zároveň jsem cítila úlevu, že to neřeším jen sama v hlavě.
O pár dní později mi předseda domu říkal, že si souseda pozvali a že s ním celou situaci probrali. Neříkal mi detaily, jen že o mém oznámení ví a že další podobné chování už tolerovat nebudou. Od té doby mě soused neoslovil ani náznakem. Když se potkáme na chodbě, dělá, že neexistuju, jen projde kolem. V domovní skupině ani na nástěnce se nic neobjevilo, žádné fotky, žádné narážky. Ulevilo se mi a zároveň jsem si poprvé uvědomila, že jsem se neměla tolik bát vlastní ostudy. Pořád je mi nepříjemně, když kolem něj jdu, ale zároveň jsem ráda, že jsem se ozvala. Mám z toho pocit, že jsem si nastavila hranice, i když to bylo celé nepříjemné a hodně osobní. A že příště už si nenechám podobné věci líbit jen proto, že se stydím za něco, za co se vlastně stydět nemusím.
