Článek
Bydlím už třetím rokem v menším paneláku na kraji města. Všechno je tam přehledné, schránky hned u vchodu, lidi se víceméně znají od vidění. V domě máme jednu neoficiální „domovnici“ – starší paní z druhého patra, která má přehled o všem, kdo kdy přijde a odejde. Zvykla jsem si na to, že ji potkávám skoro pokaždé, když jdu z práce, a že ví, jestli mi zrovna přišel balík, nebo ne. Po nějaké době jsem si ale začala všímat jedné zvláštní věci. Ostatní měli schránky narvané letáky, já skoro nic. Letáky jsem pak vídala vyházené u popelnic nebo nacpané u sousedů, ale u sebe prázdno. Neřešila jsem to, letáky mi nechyběly. Jenže pak mi začaly mizet i obyčejné dopisy od kamarádky, o kterých psala, že je posílala. Nejprve jsem to sváděla na poštu, ale začala jsem o tom víc přemýšlet.
Když jsem ji přistihla u schránky
Změna nastala jedno odpoledne, kdy jsem se z práce vrátila dřív než obvykle. Přicházela jsem k vchodu a přes sklo jsem viděla, jak ta sousedka stojí přímo u poštovních schránek. Nakláněla se k té mojí. Zastavila jsem se venku u dveří a chvíli ji pozorovala. Nešla jen kolem, opravdu se tam přehrabovala. Když jsem otevřela, rychle cukla rukou a začala si urovnávat svoje dopisy, jako by se nic nedělo. V tu chvíli jsem se cítila trapně a naštvaně. Zeptala jsem se úplně napřímo, jestli mi náhodou někdy nevzala omylem nějakou poštu, že mi občas něco nedorazí. Tvářila se dotčeně, skoro uraženě. Řekla něco ve smyslu, že lidi jsou dneska paranoidní a že ona by si nikdy nic cizího nevzala. Najednou jsem měla pocit, že přeháním já.
Další dny jsem si řekla, že si to musím víc hlídat. Začala jsem schránku vybírat v různých časech, někdy ráno, někdy večer, někdy během polední pauzy, když jsem pracovala z domu. Domluvila jsem se s kamarádkou, která mi často posílala pohledy a drobnosti, že mi vždycky napíše, kdy něco odeslala. Udělala jsem si na mobilu jednoduchý seznam: datum, od koho, co by mělo přijít. Nebylo to nic sofistikovaného, ale stačilo to k tomu, abych měla přehled. A ten přehled mě spíš vyděsil. Některé věci prostě znovu nedorazily, i když jsem věděla, že byly poslané. Pořád jsem myslela na tu scénu u schránek. Nechtěla jsem ale dělat scénu na chodbě nebo běžet hned na policii. Přišlo mi, že pokud s tím chci něco dělat, potřebuju mít něco v ruce, ne jen pocit.
Skrytá kamera a vzkaz beze jména
Jedno odpoledne mi kamarádka napsala, že ten den by mi měl dorazit pohled, který posílala už před pár dny. Byla jsem zrovna doma. Řekla jsem si, že tohle je dobrá příležitost. Vzala jsem mobil, zapnula natáčení videa a dala ho za květináč naproti schránkám tak, aby byl namířený na tu moji. Nebyla to žádná profi instalace, ale kamera zabírala přesně to, co jsem potřebovala. Zkontrolovala jsem, že nahrává, a šla asi na dvacet minut ven, udělat si malou procházku, abych tam nepostávala podezřele za rohem. Když jsem se vrátila, mobil tam pořád byl. Vzala jsem ho domů a celá nervózní pustila záznam. Na videu bylo celkem jasně vidět, jak sousedka přijde ke schránkám, chvilku se rozhlíží, zatáhne za dvířka té mojí – zámek byl už delší dobu vyviklaný – a otevře ji. Sáhne dovnitř, vytáhne pohled, podívá se na něj a pak si ho strčí do kabelky.
Chvíli jsem na ten záznam jen koukala a cítila jsem se zvláštně. Na jednu stranu se mi ulevilo, protože jsem si konečně připadala normálně a věděla jsem, že si to nevymýšlím. Na druhou stranu jsem měla v ruce něco, co mohlo vést k nepříjemné sousedské situaci. Přemýšlela jsem nad tím, co teď. Nechtěla jsem po chodbě křičet, ukazovat všem video a dělat z ní zlodějku před celým barákem. Zároveň jsem ale nechtěla dělat, že se nic nestalo. Nakonec jsem zvolila něco mezi. Z videa jsem udělala screenshot, v práci ho vytiskla na obyčejný papír a doma k tomu rukou napsala krátkou větu: „Příště to prosím nechte ve schránce, jinak to budu řešit oficiálně.“ Nebyl tam žádný podpis, nic. Večer jsem ten papír složila a nenápadně jí ho strčila do schránky. Doufala jsem, že pochopí, o co jde, a zároveň bude mít šanci z toho vycouvat bez velké ostudy.
Jak jeden papír změnil naše soužití
Další dny jsem byla dost napjatá, když jsem ji potkávala na chodbě. Všimla jsem si, že se mi radši vyhýbá očima, žádné dlouhé povídání jako dřív, kdy se mě vyptávala, kde pracuju a kdy chodím domů. Byla najednou nezvykle tichá. Pošta mi začala chodit úplně normálně. Letáky, které jsem dřív neměla, se objevovaly ve schránce, a hlavně už nic nemizelo. Asi po týdnu mě jednou zastavila u výtahu. Řekla rozpačitým tónem něco jako: „Víte, dneska lidi všechno hned špatně pochopí… Jestli jsem vám někdy omylem něco přendala, tak se omlouvám.“ Bylo z toho cítit, že ví, že vím. Jen to nechce říct úplně nahlas. Jen jsem kývla, že je to v pořádku, a tím to skončilo.
Od té doby mezi sebou máme spíš odstup. Nevedeme dlouhé rozhovory, jen se pozdravíme, když se potkáme. Já se víc dívám, jestli je schránka v pořádku, a nechala jsem si vyměnit zámek. Poštu mám konečně všechnu a zároveň mám pocit, že jsem si nastavila hranice, aniž bych musela dělat velkou scénu. Není to žádný velký příběh, ale pro mě to byla zkušenost, že i v obyčejném paneláku se dají věci řešit po svém – klidně, ale jasně.
