Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, u nedopitého čaje, když mi dcera volala. Byla po léčbě, chodila na skupiny anonymních alkoholiků a já byla ráda za každou informaci, kterou mi sama od sebe řekla. Tentokrát mi oznámila, že zítra přijde i se „sponzorem“. To slovo mě úplně zaskočilo. Hned jsem si představila nějakého staršího chlapa, co jí něco platí, a já radši ani nechtěla domýšlet, za co. Ona ale hned dodala, že to je normální součást toho programu, že jí ten člověk hrozně pomohl a že by chtěla, abych ho poznala. Souhlasila jsem, nic jiného mi vlastně nezbývalo, ale jakmile jsme ukončily hovor, ucítila jsem v břiše silné sevření. Celý večer jsem si představovala různé možnosti, co se může stát, místo abych šla spát.
Když se sponzor z minulosti objevil ve dveřích
Druhý den jsem uklízela byt víc než obvykle. Potřebovala jsem mít pocit, že je všechno pod kontrolou, když má přijít někdo, kdo o dceřiných problémech ví možná víc než já. Utírala jsem i poličky, na které normálně sahám jen jednou za čas. Když zazvonil zvonek, docela se mi rozbušilo srdce. Dcera vešla dovnitř s vyšším prošedivělým chlapem. V první chvíli mi jen přišel povědomý, ale nevzpomněla jsem si, odkud ho znám. U dveří se mi podíval do očí, podal ruku, představil se celým jménem… a mně v tu sekundu došlo, kdo to je. Byl to bývalý majitel bytu, ze kterého jsme se musely vystěhovat. Viděla jsem, jak i on trochu ztuhl. Zůstali jsme všichni tři stát v předsíni, v takovém zvláštním tichu, a dcera na nás koukala a nechápala, proč se mi najednou změnil výraz.
Pozvala jsem je do kuchyně, zalila kafe a snažila se dýchat normálně. Nechtěla jsem před dcerou hned něco rozmazávat. Ona začala nadšeně vyprávět, jak jí „pan Petr“ pomáhá, jak s ním může kdykoli volat, jak spolu jezdí na setkání a jak jí ukázal, že se dá žít střízlivě. Poslouchala jsem ji a nevěděla jsem, co si mám myslet. Na jedné straně vděčnost, že někdo stál při ní v době, kdy já už nevěděla, jak jí pomoct. Na druhé straně vzpomínky na krabice v chodbě, na ten pocit, že nemáme kam jít. Vydržela jsem to asi tak deset minut a pak jsem prostě řekla, že se vlastně známe z dřívějška. Dodala jsem, že je to ten člověk, který nás musel ze svého bytu vystěhovat.
Šokující přiznání a výbuch letitého vzteku
Dcera vykulila oči a zůstala na nás koukat, jako by čekala, že řekneme, že si děláme legraci. On sklopil oči a potichu přiznal, že mu byl její obličej povědomý už na prvním setkání, kam dcera přišla. Prý mu to vrtalo hlavou, ale nevěděl, odkud ji zná. Došlo mu to až na druhém sezení. Říkal, že se bál to otevřít, aby ji to nerozhodilo v době, kdy se snažila udržet střízlivost. Začal vysvětlovat, že tehdy měl s bytem obrovský problém, dlužil bance a jediná možnost byla prodat ho, jinak by prý přišel i o svůj domov. Připomněl, že tehdy brečel na chodbě, protože měl pocit, že někomu ničí život a zároveň nemá jinou cestu. Řekl, že už tehdy pil tak, že se mu všechno rozpadalo pod rukama, dluhy se kupily a že právě tyhle situace ho nakonec dohnaly do léčebny.
Nevydržela jsem to a v jednu chvíli jsem na něj prostě vyjela. Začala jsem mu připomínat konkrétní momenty: jak jsem stála s malou dcerou mezi krabicemi a tašky byly všude kolem, jak jsem nevěděla, kam večer půjdeme spát, a jak mi tehdy jeho „omlouvám se“ přišlo k ničemu. Dcera se najednou otočila i proti mně a vyjela na mě, proč o tom nikdy neslyšela, když to byla tak zásadní věc v našem životě. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem ji chtěla chránit, že jsem tehdy neměla sílu to pořád otevírat, když jsme zrovna tak tak zvládaly fungovat. Atmosféra v kuchyni byla najednou hodně napjatá. Měla jsem pocit, že každý z nás prožívá něco těžkého, a přitom všichni ve stejném okamžiku.
Omluva, která otevírá staré rány
Po chvíli ticha začal mluvit on. Bez nějakého vymlouvání řekl, že na ten den myslí dodnes a že ho to pořád mrzí. Přiznal, že to nebyla jen „nutnost kvůli bance“, ale i důsledek jeho pití a chaosu, do kterého se dostal. Řekl, že právě takové situace ho nakonec donutily jít na léčbu a že to byl jeden z důvodů, proč po ní začal pomáhat lidem ve skupinách. Mluvil o tom, že má pocit, že pořád musí něco napravovat, i když ví, že některé věci už nevezme zpátky. Dcera se na něj začala dívat jinak. Už to nebyl jen ten „moudrý sponzor“, ale člověk, který udělal hodně špatných rozhodnutí. Já jsem vnímala jeho omluvu, ale zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsem si ten svůj vztek roky držela, protože bylo jednodušší mít jednoho viníka.
Dcera nakonec vstala a řekla, že si jde zapálit na balkon, že nám s Petrem asi potřebují dát prostor. Jak zavřela dveře, napětí v kuchyni trochu polevilo. Povídali jsme si klidněji. Ještě jednou se omluvil a zároveň narovinu řekl, že kdyby tehdy nejednal, jak jednal, skončila by na ulici jeho vlastní rodina. Přiznal, že dnes by ty věci možná řešil jinak, ale že v tom stavu, ve kterém byl, dělal věci bez přemýšlení. Řekla jsem mu, že to, co se stalo, mi asi nikdy nebude jedno a že na ten den nikdy nezapomenu. Zároveň jsem ale dodala, že vidím, co pro moji dceru dělá teď, a že to nemůžu přehlížet.
Jak opustit minulost kvůli vlastnímu dítěti
Když pak odcházeli, dcera mě ještě objala, ale bylo vidět, že o tom všem hodně přemýšlí. Petr se u dveří znovu omluvil, tentokrát už jen krátce, bez vysvětlování. Zavřela jsem za nimi dveře a najednou jsem cítila zvláštní úlevu. Ne štěstí, spíš klid, jako když se po dlouhé době uvolní napětí, na které jsem si už skoro zvykla. Vím, že mě to bude i dál bolet, když si na to vzpomenu, ale zároveň mám pocit, že jsem po letech viděla celou tu situaci i z jiné strany než jen z té svojí. A že možná i já budu muset něco pustit, aby moje dcera měla prostor žít po svém.
