Článek
Seděla jsem v metru cestou z práce, byl podvečer a vagón byl poloprázdný. Klasický konec dne, kdy už jen bezmyšlenkovitě projíždím mobil a doufám, že cesta rychle uteče. Otevřela jsem si naši konverzaci. Pořád jsem ty zprávy neměla smazané, i když jsem už pár dní cítila, že něco není v pořádku. Psali jsme si naposledy před týdnem a od té doby jsme se neviděli, protože „má děti“, jak vždycky říkal. V hlavě se mi znovu ozvaly pochybnosti. Vždycky mluvil o své rodině tak neurčitě, jako by to byla minulost, která už se ho vlastně netýká. Tvrdil, že jsou v komplikovaném rozvodu a že spolu fakticky nežijí. Většinu času jsem tomu chtěla věřit tak moc, že jsem ty zvláštní detaily prostě odsunula stranou. Byla jsem unavená a říkala si, že doma chci už jen napustit vanu a na všechno na chvíli zapomenout.
Když vás v metru pozná cizí dítě
Na další stanici nastoupila mladá žena s malou holčičkou. Holce mohly být tak čtyři roky. Sedly si naproti mně. Holčička si mě zvědavě prohlížela, tak jak to děti dělají, bez ostychu a úplně napřímo. Její máma mezitím rychle ťukala do mobilu, koukala na displej, odpisovala, zase mobil odložila a za pár vteřin po něm sáhla znova. Připomnělo mi to jeho věčné poznámky o „komplikovaném rozvodu“, o tom, jak je doma napjatá atmosféra a jak pořád něco řeší. Na vteřinu mě napadlo, jak asi vypadá ta žena, se kterou je údajně jen „na papíře“. A zároveň jsem se sama před sebou okřikla, ať to nepřeháním a nedělám z toho drama v hlavě.
Najednou holčička nahlas řekla: „Mami, to je ta paní z tatínkova mobilu, jak nám ji táta ukazoval.“ Řekla to úplně samozřejmě. Já úplně ztuhla. Měla jsem pocit, že všechno kolem na chvíli ztichlo, i když vím, že to byl jen šok. Cítila jsem, jak mi hoří obličej, jak mi buší srdce. Matka ztuhla taky, prsty jí zůstaly položené na telefonu, pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě. Ten pohled byl soustředěný a přímý. V tu chvíli mi došlo, že ty „nevinné“ fotky, které si ukládal a o kterých mluvil s úsměvem, rozhodně nevnímají jako nevinné všichni zúčastnění. A že jsem možná tohohle rodinného příběhu součástí mnohem víc, než jsem si chtěla připustit.
Když se z milenky stane hlavní viník
Naklonila se ke mně a polohlasem, ale hodně zostra se zeptala, odkud znám jejího manžela. Na vteřinu jsem úplně zpanikařila. Mozek jel naprázdno a z úst mi vypadlo první, co mě napadlo: že jsme kolegové z práce. V tu chvíli mi to přišlo jako nejjednodušší řešení, něco, co by mohlo rychle ukončit ten divný moment. Jenže holčička hned bezelstně dodala: „Tatínek se na tu paní dívá v noci, když si myslí, že spím.“ Nic víc, jen tahle věta. Moje lež se během vteřiny rozpadla. Připadala jsem si neskutečně trapně, zároveň provinile, i když jsem do té chvíle opravdu netušila, že spolu doma žijí úplně normálně. V hlavě se mi přehrávaly všechny jeho řeči o tom, jak už je sám, jak je to mezi nimi mrtvé a že jde jen o formality. Lidi v metru dělali, že nic neslyší, dívali se do mobilů nebo z okna, jen jeden starší pán tiše poznamenal něco ve smyslu, že „tady jsou děti“, a snažil se tím situaci aspoň trochu uklidnit. Já jsem koktala, že jsem nevěděla, že spolu pořád žijí, že mi říkal, že je sám a v rozvodu. Snažila jsem se to nějak vysvětlit, dát tomu nějaký rámec, ale v jejích očích byl jen vztek a bolest. V jednu chvíli mi došlo, že ať řeknu cokoliv, bude to znít jen jako výmluva. A že z jejího pohledu jsem prostě ta druhá, která se namotala na ženatého chlapa.
Na další stanici jsem vystoupila o jednu zastávku dřív, než normálně jezdím. Prostě jsem z toho vagónu potřebovala pryč. Jakmile se dveře zavřely, rozklepaly se mi ruce. Měla jsem chuť se rozbrečet, ale držela jsem to v sobě, protože na perónu bylo hodně lidí a já nechtěla být středem pozornosti podruhé během deseti minut. V hlavě se mi pořád dokola ozývala ta dětská věta a do toho matčin pohled, který mi připomínal to, co jsem celou dobu nechtěla vidět. Došlo mi, že jsem se nechala ukecat na roli, ve které bych sama nikdy být nechtěla. Že jsem sama sebe přesvědčovala, že je to jiné, že my jsme jiní, jen abych nemusela čelit tomu, jak to doopravdy je.
Ještě na schodech z metra jsem vytáhla mobil a napsala mu krátkou zprávu. Že jsem právě jela v metru s jeho ženou a dcerou. Že o všem vím. A že to mezi námi končí a nemá mi už psát. Nic víc, žádné dlouhé vysvětlování. Viděla jsem, jak se zpráva doručila. Cestou domů jsem pořád kontrolovala mobil, jako bych čekala, jestli něco přijde. Nepřišlo nic. Ani do večera, ani druhý den ráno. Pro mě to byl jen další důkaz, že jeho „upřímnost“ byla ve skutečnosti pohodlná lež, kterou si zařídil komfort na obou stranách. Cítila jsem směs studu, vzteku na něj i na sebe, ale zároveň i zvláštní úlevu, že jsem z toho vystoupila. Večer jsem napsala kamarádce, že ji potřebuju vidět a že jí to chci všechno říct. Došlo mi, že tohle sama v sobě nezvládnu zpracovat a že když už jsem tu pravdu slyšela z úst jeho dítěte, nemůžu dělat, že se nic nestalo.
