Článek
Kousek od kanceláře máme restauraci, kam občas chodíme na polední menu. Ten večer jsme se s kamarádkou domluvily, že tam zajdeme po práci na večeři. Byly jsme obě po celém dni vyčerpané a chtěly jsme jen sedět, povídat si a v klidu se najíst. Hned od začátku ale něco nesedělo. Číšník nám přinesl jídelní lístky, skoro se na nás nepodíval, mumlal si něco pod nos a odpovídal jen jednoslovně. Všimla jsem si toho, ale řekla jsem si, že má asi prostě špatný den, a nechtěla jsem to řešit ani si tím kazit večer.
Objednala jsem si těstoviny, kamarádka salát. Když přišel s jídlem, položil přede mě talíř a já hned viděla, že je to něco úplně jiného, než jsem říkala. Upozornila jsem ho normálním tónem, že tohle není moje, a poprosila ho, jestli by mi mohl donést ty těstoviny. Protočil oči tak výrazně, že si toho všimla i kamarádka. Bez omluvy odsekl něco jako „no tak jo, no“ a talíř zase odnesl. Bylo mi to nepříjemné, ale pořád jsem to brala tak, že udělal chybu a je protivný, tak to přejdu a vrátím se ke konverzaci.
Večeře, která se začala hroutit
Po pár minutách jsem ale začala být nervózní, protože jídlo pořád nikde. Řekla jsem, že si skočím umýt ruce. Cestou na toaletu jsem šla kolem výdejního okénka do kuchyně. Stál tam ten číšník u talíře s těstovinami, podle všeho s těmi mými. Zpomalila jsem krok a zastavila se kousek od okénka, kde na mě nebylo moc vidět. Viděla jsem, jak se nakloní nad talíř a rychle do něj plivne. Zůstala jsem stát na místě. Přemýšlela jsem, jestli jsem to opravdu viděla, nebo jestli si něco nenamlouvám, ale v tu chvíli jsem cítila takový odpor, že jsem byla přesvědčená, že jsem si to nevymyslela.
Vrátila jsem se ke stolu a kamarádka hned poznala, že se něco děje. Říkala, že jsem byla úplně bílá. Zeptala se, co se stalo, a já jí potichu, aby to nikdo další neslyšel, řekla, co jsem viděla. Její první reakce byla, ať prostě zaplatíme pití a jdeme jinam, že nechce žádnou scénu. Chvíli jsem o tom přemýšlela, taky se mi do konfliktu vůbec nechtělo. Zároveň jsem ale měla před očima, že tohle mohl udělat komukoli jinému a klidně znovu. Přišlo mi nespravedlivé jen odejít. Nakonec jsme se domluvily, že se s ním nebudu hádat přímo, ale poprosím o vedoucího.
Dilema odejít, nebo se ozvat
Když konečně přišel k našemu stolu s talířem těstovin, řekla jsem mu klidným hlasem, že si to jídlo nevezmu a že bych chtěla mluvit s vedoucím restaurace. Hned začal dělat, že nechápe, co je za problém, jestli je to zase špatně nebo co. Jen jsem mu zopakovala, že to nechci řešit s ním a že počkám na vedoucího. Chvíli trucoval a tvářil se dotčeně, ale nakonec odešel. Po pár minutách přišel starší muž, představil se jako vedoucí směny a zeptal se, co se děje. Poprosila jsem ho, jestli můžeme kousek stranou, ale tak, aby číšník byl v doslechu. Popsala jsem mu přesně, co jsem viděla u výdejního okénka. Třásly se mi ruce, mluvilo se mi těžko, ale snažila jsem se být věcná a nemluvit emotivně nebo zvýšeným hlasem.
Vedoucí ztuhl v obličeji a bylo vidět, že to bere vážně. Nesnažil se to nijak zlehčovat ani rozporovat. Jen poděkoval, že jsem mu to řekla, a šel za tím číšníkem dozadu za bar. S kamarádkou jsme u stolu seděly a z dálky slyšely jen útržky zvýšených hlasů, ale nerozuměly jsme slovům. Po chvíli číšník vyšel ze zázemí, bez jediného pohledu naším směrem šel k šatně, začal se převlékat a za pár minut odešel z restaurace. Vedoucí se pak vrátil k nám, několikrát se omluvil, řekl, že tohle je pro ně naprosto nepřijatelné a že po tomhle u nich končí. Nabídl nám, že pokud chceme zůstat, máme jídlo i pití zdarma.
Konfrontace s vedoucím a šokující konec
Nejdřív jsem měla chuť se zvednout a odejít, protože už samotná představa, že zase něco jím, mi nebyla příjemná. Zároveň jsme byly obě hladové, unavené a představa, že teď pobíháme po městě a hledáme jiný podnik, mě taky nelákala. Po chvilce přemýšlení jsem řekla, že si jídlo nechám udělat znovu. Vedoucí trval na tom, že ho donese osobně přímo z kuchyně, aby mi ukázal, že to bere vážně. Když přinesl nový talíř, věřila jsem, že je všechno v pořádku. Najíst jsem se nakonec dokázala, ale nejedla jsem to s chutí, spíš z pocitu, že když už tady sedím, tak to dojím.
Cestou domů jsme s kamarádkou probíraly, jak by na mém místě reagovali ostatní. Shodly jsme se, že spousta lidí by to asi nechala být, jen aby nemuseli řešit konflikt a nepřitahovali na sebe pozornost. I my jsme nad tím chvíli váhaly. Já jsem si z toho ale odnesla pocit, že je v pořádku se ozvat, když někdo takhle překročí hranici. Neměla jsem z toho žádný pocit zadostiučinění, spíš zvláštní směs úlevy a znechucení. Úlevu z toho, že jsem se za sebe postavila, a znechucení z toho, že to celé vůbec muselo nastat.
