Článek
V prvním trimestru jsem byla nervózní z každého píchnutí v břiše, takže když mě doktor poslal „jen pro jistotu“ na kontrolu, byla jsem ráda, že mě někdo vyšetří. V čekárně na gynekologii bylo plno a já si sedla vedle upravené, sebejistě působící ženy. Usmála se na mě a prohodila něco o tom, že tu je „zase na kontrole“. Začaly jsme si povídat o dlouhém čekání a o tom, jak je těhotenství vyčerpávající. Byla klidná, mluvila věcně a to mě trochu uklidnilo. Brala jsem ji prostě jako milou ženu v čekárně, která je na tom podobně. Nenapadlo mě, že si ten rozhovor budu pamatovat ještě roky.
Když partner zmizel a šéfová se objevila
Mezitím se mi ale doma začal rozpadat vztah. S Martinem jsme se hádali kvůli penězům, jeho neustálým služebním cestám a tomu, že jsem měla pocit, že kvůli těhotenství raději tráví čas v práci než se mnou. Nakonec oznámil, že má nabídku „v jiném městě“ a že ji musí vzít. V praxi to znamenalo, že odešel. Po porodu jsem zůstala se synem sama. Rodičovská byla finančně čím dál těžší a já nechtěla být úplně závislá na rodičích. Původně jsem chtěla zůstat doma déle, ale po roce jsem začala hledat práci. Když jsem nastoupila do nové kanceláře a vedoucí oddělení se představila jako Lenka, chvíli jsem jen zírala. Byla to ta žena z gynekologie. Ona si mě pamatovala taky, zasmály jsme se tomu a rychle zjistily, že obě máme malé dítě doma.
Postupně jsme se v práci sblížily. Ne hned jako nejlepší kamarádky, ale jako dvě ženy, které přesně vědí, jak vypadá návrat do práce po nocích s malým dítětem. Lenka občas mezi řečí zmiňovala partnera. Hodně cestuje, má náročnou práci, je pořád pryč. Mluvila o něm trochu opatrně, občas se zarazila u věty, jako by si nebyla jistá, kolik toho chce říct. Jednou utrousila: „No, Martin zase odjel na týden pryč.“ V hlavě mi jen probliklo, že Martinů znám milion, takže jsem to nijak neřešila. Na stole měla fotku muže zezadu s malou holčičkou na ramenou, rozmazanou tak, že jsem tam nic konkrétního nepoznala. Prostě rodinná fotka, jakou má na stole půlka kanceláře.
Firemní večírek, na kterém se všechno provalilo
Zlom přišel na firemním večírku. Kolegové si z Lenky dělali srandu, že její partner neexistuje, protože ho nikdo nikdy neviděl. Ona proto oznámila, že ho konečně vezme s sebou, a tvářila se, že to bere jako žert, ale bylo vidět, že ji to trochu štve. Já jsem stála u rautu s talířkem v ruce a najednou vešli. Lenka, vedle ní muž v košili. Můj Martin. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Podle jeho výrazu bylo jasné, že netušil, že tam pracuju. Ztuhl, zakoulel očima a procedil něco jako „ahoj“. Lenka nic netušila, usmívala se a s hrdostí představovala „svého chlapa“. V tu chvíli mi došlo, že její dcera je jen o pár měsíců mladší než můj syn. Vymluvila jsem se na nevolnost, odložila talíř a šla ven na vzduch.
Ten večer mi od něj začaly chodit zprávy. Dlouhé odstavce o tom, že „se to takhle nemělo zjistit“ a že „mi to chtěl někdy vysvětlit“. Mě ale víc zajímalo, co si zítra uvědomí Lenka. Celou noc jsem přemýšlela, jestli jí to mám říct, nebo to nechat být. Představovala jsem si různé možnosti – že se s Martinem rozejde a mě bude brát jako tu, co jí zničila rodinu, nebo že mi neuvěří. Ráno jsem ale měla jasno v jedné věci: je fér, aby to slyšela ode mě, ne z nějakých útržků. Po obědě jsem za ní šla do její kanceláře, zavřela dveře a bez okolků jsem jí řekla, že Martin je otcem mého syna a že mě nechal, když jsem byla těhotná. Nejdřív na mě jen koukala, jako by se jí to netýkalo. Pak se začala ptát – kdy jsme spolu byli, kdy jsem rodila. Jak si spojovala data, bylo vidět, jak jí to zapadá. V místnosti bylo ticho, ve kterém jsem cítila trapnost, smutek i vztek, ale bylo jasné, že za to může někdo úplně jiný – Martin.
Dvě mámy, jedno tajemství a nový začátek
Další týdny byly v práci napjaté. Snažily jsme se chovat profesionálně, před kolegy nic neřešit, ale obě jsme věděly, že se nám životy hodně změnily. Jednou mezi řečí Lenka řekla, že „už je na dvě děti sama“, a tím mi vlastně sdělila, že se s Martinem rozešla. Já jsem konečně začala víc řešit alimenty a právní věci. Do té doby jsem to pořád odkládala, neměla jsem sílu se s ním pouštět do konfliktů. Vědomí, že v tom nejsem sama, že to neudělal jen mně, mi dodalo odvahu. Začaly jsme spolu po práci chodit na kafe. Nebyly jsme rivalky, spíš dvě ženy, které spojil jeden nespolehlivý chlap a podobná zkušenost.
Dnes spolu občas sedíme v jídelně, probíráme děti, školku, nemoci, každodenní shon. Někdy si všimneme, jak jsou si naše děti v něčem podobné – třeba v očích nebo gestech – a zasmějeme se tomu, i když je v tom pořád trochu hořkosti. Pořád mě to zabolí, když si uvědomím, jak snadno nám Martin lhal, jak dokázal fungovat ve dvou vztazích zároveň. Zároveň cítím úlevu, že v tom nejsem sama a že jsme to obě zvládly líp, než by kdo čekal. Často si vybavím tu první chvíli v čekárně na gynekologii a říkám si, jak málo stačilo, abychom si tehdy vyměnily o trochu víc informací. Tenkrát by mi podobný příběh připadal přehnaný. Dnes je to pro mě realita a potvrzení toho, že někdy je spolehlivější než partner žena, kterou do stejné situace dostal stejně jako tebe.
