Článek
Seděla jsem v práci u počítače, když mi zazvonil telefon. Na displeji jméno třídní učitelky mého tehdy jedenáctiletého syna. Hned mi proběhlo hlavou, jestli se něco nestalo, nebo jestli zase vyváděl. Místo toho mi klidným hlasem řekla, že by se mnou potřebovala něco probrat. Vysvětlila, že si všimla, jak si syn v hodině vytahoval z penálu tužky a mezi nimi měl složené tisícikoruny. Řekla, že už několik dní nosí do školy větší obnosy, kupuje dětem svačiny, pití a různé zbytečnosti v bufetu a automatech. V ten moment jsem úplně ztuhla. Neměla jsem tušení, odkud by tolik peněz mohl mít. Domluvily jsme se, že si o tom s ním večer promluvím, poděkovala jsem jí za zavolání, položila telefon a zbytek dne v práci jsem jen koukala do monitoru a přemýšlela o všech možných vysvětleních.
Telefon od učitelky, který všechno odstartoval
Cestou domů jsem si v hlavě probírala poslední měsíce. Jestli jsem mu náhodou někdy nedala větší obnos, jestli třeba něco nedostal od mého bývalého muže nebo od prarodičů. Nic takového jsem si nevybavila. Rozhodla jsem se, že na něj nesmím vyletět, jinak se okamžitě uzavře. Když přišel ze školy, chvíli jsme dělali běžné věci, zeptala jsem se, jak bylo ve škole, a pak jsem se nadechla a zeptala se ho, jestli mi nechce něco říct. Podíval se na mě znuděně a dělal, že nechápe, o čem mluvím. Když jsem zmínila ty tisícikoruny v penálu, jen pokrčil rameny a utrousil, že jednu dostal od „strejdy“. Řekl to tak mimochodem, jako by o nic nešlo.
V tu chvíli mi to začalo být podezřelé. Žádný „strejda“, který by mu dával tisícovky, se kolem nás nepohybuje. Zavolala jsem tedy bývalému manželovi, jestli o tom něco neví. Byl stejně překvapený jako já a řekl, že mu nic nedával. Když jsem synovi oznámila, že jsem s tátou mluvila a že o žádném „strejdovi“ neví, začal se vymlouvat. Najednou říkal, že si to spletl, že ty peníze vlastně „našel doma“. A v tu chvíli mi to došlo. Vzpomněla jsem si na obálku s hotovostí v šuplíku v ložnici. Peníze, které si tam odkládám na horší časy. Najednou jsem přesně věděla, kam mám jít.
Podezřelý strejda a prázdnější obálka doma
Šla jsem rovnou do ložnice, otevřela šuplík a vytáhla obálku. Už na první pohled bylo jasné, že je lehčí, než bývala. Přesnou částku v hlavě nemám, nejsem ten typ, co má všechno v tabulce, ale poznala jsem, že tam bankovek ubylo. Chvíli jsem na obálku jen koukala, cítila jsem směs vzteku a strachu, a pak jsem na syna zavolala, ať přijde. Ukázala jsem mu obálku a zeptala se, jestli mi teď už konečně řekne pravdu. Rozbrečel se ještě dřív, než něco stihl říct. V tu chvíli jsem věděla, že jsem se nemýlila, a zároveň jsem měla chuť na něj zakřičet i ho obejmout.
Když se trochu uklidnil, začal po kouskách přiznávat, že si z té obálky několikrát vzal po tisícovce. Prý tam toho bylo hodně a myslel si, že si toho nevšimnu. Zkoušeli jsme spolu spočítat, kolikrát si vzal, jak to šlo za sebou, a vyšlo nám, že šlo o několik tisíc. Pak z něj začalo lézt, proč to vůbec dělal. Vysvětloval, že se ve třídě kluci baví o tom, kolik mají kapesné a jaké dostávají věci, a že vedle nich vypadá jako chudák. Říkal, že když přinesl do školy peníze, mohl kupovat ostatním pití a svačiny a oni se s ním víc bavili. Připadal si prý důležitý a oblíbený. Seděla jsem naproti němu, poslouchala ho a v sobě cítila směs vzteku, že mi sahal na úspory, zklamání, že mi lhal, a lítosti, že se moje vlastní dítě cítí takhle méněcenně.
Proč kradl peníze a co následovalo dál
Sedli jsme si pak spolu do obýváku a já se snažila mluvit co nejklidněji. Vysvětlovala jsem mu, že i když ty peníze leží doma v šuplíku, nejsou pro každého, kdo na ně dosáhne. Řekla jsem mu, že to není půjčení, ale normální krádež, i když jde o mámu. Začali jsme mluvit i o tom, kolik stojí nájem, jídlo, kroužky, aby si dokázal představit, proč pro mě ty obálky nejsou jen papírky. Zároveň jsem mu řekla, že chápu, že je těžké cítit se ve třídě jako chudák, ale že si kamarády nekoupí. Domluvili jsme se, že mi ty peníze postupně splatí – z kapesného, které dostává, a z drobných brigád u babičky, třeba pomocí na zahradě nebo s nákupem. Nešlo ani tak o přesnou částku, spíš o to, aby cítil, že to mělo následky.
Ještě ten večer jsem napsala třídní učitelce, co jsme doma zjistili, a poděkovala jí, že mi zavolala. Poprosila jsem ji, aby mi dala vědět, kdyby se něco podobného opakovalo. V dalších dnech jsem si začala víc hlídat peníze v obálce a se synem jsme nastavili pravidelné kapesné, které předtím nebylo úplně jasně dané. Chtěla jsem, aby měl nějaký vlastní prostor, aby neměl pocit, že si nic nesmí dovolit a že je úplně odkázaný na náhodné drobné. Celá situace mě dost rozhodila, ale zároveň mě donutila s ním otevřeněji mluvit o penězích a o tom, jak se mezi spolužáky cítí. Když si na to dnes vzpomenu, stále cítím vinu, že jsem si dřív nevšimla, že za těmi tisícovkami není jen rozmazlenost, ale snaha někam patřit.
