Článek
Seděla jsem u tátovy postele v nemocnici, byl večer, hučely tam nějaké přístroje a on měl zase problém s dechem. Věděla jsem, že je to vážné, ale pořád jsem se držela toho, že se to třeba ještě nějak zlepší, že lékaři něco vymyslí. Držela jsem ho za ruku a mluvila o úplných blbostech – o sousedce, o psovi, o tom, co dávají v televizi. Spíš jen proto, abych nemusela poslouchat ticho a jeho sípání. Najednou se na mě podíval jinak, úplně soustředěným pohledem, a řekl: „Já nejsem tvůj pravý táta.“ Ztuhla jsem. První mě napadlo, že blouzní, že to je nějaký zmatek z léků. Jenže pak dodal konkrétní jméno chlapa z naší vesnice. Známe se od vidění, vždycky jsme se jen pozdravili. V tu chvíli mi došlo, že táta ví přesně, co říká, a já jen seděla a nebyla schopná ze sebe dostat jedinou větu.
Šok z odhalení silnější než smutek
Cestou z nemocnice jsem jela autobusem a koukala z okna, jak se ve tmě míhají světla. Místo strachu, jestli táta do rána vydrží, jsem měla v hlavě jen tu větu a to jméno. Bylo mi špatně od žaludku a zároveň se mi vybavovaly různé vzpomínky, ale žádná mi pořádně nedávala smysl. Mámě jsem jen napsala krátkou zprávu, že táta spí a že se ozvu ráno. Nevolala jsem jí, jednak už bylo pozdě, jednak jsem vůbec nevěděla, co bych řekla. Vztek i lítost se ve mně míchaly tak, že jsem měla chuť na všechny křičet, ale zároveň jsem byla úplně prázdná. Druhý den ráno nám z nemocnice zavolali, že táta v noci zemřel. Od té chvíle se všechno točilo kolem praktických věcí – parte, pohřeb, obvolávání příbuzných. O tom, co mi řekl, jsem mlčela. Měla jsem pocit, že na to není prostor, a zároveň jsem se strašně bála chvíle, kdy to budu muset někomu říct nahlas.
Na pohřbu jsem stála u rakve, poslouchala faráře a místo abych si vybavovala náš společný život, pořád jsem měla před očima tvář toho druhého chlapa a jeho dům na kraji vsi. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem kolem něj prošla, aniž by mě napadlo, že mezi námi může být něco víc než jen „dobrý den“. Rozhlížela jsem se po lidech – po příbuzných, po sousedech – a sledovala, jestli se na mě někdo nedívá jinak, jestli náhodou už dávno neví něco, co já jsem se dozvěděla teprve před pár hodinami. Připadala jsem si tam cizí. Všichni za mnou chodili s tou klasickou větou, že je jim to líto, objímali mě, a já měla pocit, že prožívám smutek, který vlastně patří někomu jinému. Domů jsem odcházela úplně vyčerpaná, fyzicky i psychicky. V noci jsem ale stejně neusnula. Ležela jsem potmě a pořád slyšela tátův hlas, jak klidně a jistě tu větu říká, jako by se konečně odhodlal k něčemu, co dlouho odkládal.
Mámino přiznání změnilo celý můj příběh
Další dny jsme s mámou běhaly po úřadech, řešily papíry, dědictví, účty, všední věci, které po smrti někoho blízkého najednou zaberou celé dny. Já mezitím v hlavě pořád přemítala, kdy a jak se jí na to zeptat. Nechtěla jsem jí přidělávat další bolest, viděla jsem, jak je zničená. Zároveň jsem cítila, jak mě to čím dál víc trápí, a začala jsem být na ni podrážděná kvůli naprostým maličkostem. Jedno odpoledne jsme stály u dřezu, já myla nádobí a máma utírala. Mlčely jsme. Najednou jsem to prostě nevydržela. Utřela jsem si ruce do utěrky, sedla si ke stolu a řekla jí přesně, co mi táta ten večer řekl, i to jméno. Máma ztuhla, sevřela utěrku v ruce a zamumlala, že si to asi vymyslel, že byl mimo. Chvíli se toho držela, pak se jí ale zlomil hlas, rozbrečela se a potichu přiznala, že je to pravda.
Mezi vzlyky mi začala vysvětlovat, jak to tehdy bylo. Táta prý byl roky pořád někde na montážích, doma byl jen pár dní v měsíci. Nedařilo se jim mít děti, doktoři jim nic moc neřekli, jen že to bude těžké. Říkala, že z toho byla zoufalá, unavená a sama. S tím druhým chlapem se to prý stalo párkrát, líčila to spíš jako sérii špatných rozhodnutí než nějaký velký románek. Brzy jí došlo, že to byla chyba, ale v tu chvíli už byla těhotná. Táta o tom věděl skoro od začátku. Nejdřív chtěl odejít, ale pak se rozhodl, že mě vychová jako vlastní. Prý říkal, že mě chce, že se bojí, že bych jinak vyrůstala „bez chlapa v domě“ a že už mě bral jako svoje dítě. Máma říkala, že o tom spolu kdysi mluvili, že by mi to jednou měli říct, ale nikdy nenašli odvahu. Až teď na konci to táta nevydržel a řekl mi to sám. Potvrdila mi, že jde opravdu o toho muže, kterého celý život potkávám – místního podnikatele se stavební firmou, kterého na vsi každý zná. V tu chvíli se mi vybavila jedna sousedka, která mi kdysi mezi řečí řekla, že jsem „celá po někom jiném než po tátovi“. Došlo mi, že někteří lidé možná měli svoje podezření dávno.
Kdo je skutečný otec a kdo jen biologický
Pár dní nato jsem šla do obchodu pro rohlíky. Bylo to poprvé od pohřbu, co jsem šla sama do vsi a neměla jsem pocit, že zvládnu potkat víc než pár známých tváří. Venku před obchodem stál on, opřený o auto, bavil se s někým z vesnice. Když mě uviděl, na vteřinu sklopil oči k zemi a pak se na mě podíval opatrně, jako by zkoumal, co vím a jestli se něco změnilo. Srdce se mi rozbušilo, žaludek se mi sevřel. Napadlo mě k němu dojít a prostě se zeptat: „Víte to? Víte, kdo jsem?“ Ale nohy mě neposlouchaly. Jen jsem kolem něj prošla, kývla hlavou jako vždycky a šla dovnitř. Na opravdový rozhovor jsem neměla sílu.
Cestou domů mi došlo, že se mi sice rozpadla představa o tom, kdo jsem, ale některé věci to nezmění. Táta byl ten, kdo mě vodil do školy, kdo se mnou běhal po hřišti, kdo mě učil jezdit na kole a kdo mi psal omluvenky. Ten druhý muž je část pravdy o mém původu, ale to, kdo mě vychoval a koho jsem milovala jako tátu, se tím nemění. To, co mi řekl před smrtí, mě bolelo, ale zároveň mám pocit, že mi tím dal šanci jednou tu druhou část pravdy přijmout po svém. Ne hned, ne zítra, ale až na to budu připravená já, a ne někdo jiný.
