Článek
Když si ten den zpětně vybavím, byl úplně obyčejný. Práce, školka, škola, nákup, tašky v rukou, děti se hádaly, kdo bude mačkat tlačítko ve výtahu. U našeho patra jsem si na schodech všimla malého sešitu pohozeného u radiátoru. Nikde nikdo, ticho na chodbě. Sešit vypadal jako nějaký školní, tak jsem ho prostě zvedla s tím, že ho asi někdo vytrousil z aktovky. Doma jsem ho položila na botník mezi papuče a tašky a šla vykládat nákup. Pořád jsem na něj ale myslela. Zajímalo mě, čí je, proč ležel zrovna tam, a zároveň jsem si říkala, že bych do něj neměla nahlížet. Pořád jsem nad tím přemýšlela.
Nenápadný sešit, který začal mluvit
Když děti zmizely do pokojíčku, pustily si pohádku a chvilku byl klid, sedla jsem si s kávou v kuchyni ke stolu a ten sešit si přitáhla k sobě. Říkala jsem si, že jen zkontroluju první stránku, jestli tam není jméno, abych věděla, koho se zeptat. Otevřela jsem ho a hned mi došlo, že to není žádný školní sešit. Byly tam dlouhé zápisky, psané ženským písmem, hodně osobní, o pocitech, o samotě, o mužích. Některé popisy mě zarazily – psala o sklepě, o našem výtahu, o šedém paneláku na kraji města, o výhledu na stejné parkoviště. Postupně mi došlo, že ta žena musí bydlet přímo v našem domě. S každou další větou jsem si víc uvědomovala, že to číst nemám, že je to cizí intimní věc. Jenže jsem nedokázala přestat. Chtěla jsem zjistit, komu patří, a zároveň mě to četlo dál.
Na dalších stránkách se začal opakovat jeden muž, označovaný jen jako „P.“. Psala, jak chodí „o patro níž“ za ženatým mužem, když jeho „žena odjela na noční“. V tu chvíli mi úplně ztuhlo tělo. V domě jsem znala jen jednoho Petra, svého muže. A já bývám často na nočních. Snažila jsem se sama sobě říct, že to je náhoda, že P. může být kdokoliv. Jenže tam najednou byl popsaný jeho typický vtípek, který dělá jen on. Pak tričko, ve kterém doma věčně chodí. Dokonce tam byla zmínka o našem psovi, o tom, jak na něj skáče, když přijde. V tu chvíli mi bylo fyzicky špatně, ruce se mi třásly, dělalo se mi mdlo, ale četla jsem dál, protože jsem potřebovala vědět, jestli si to nenamlouvám.
Řádky, které rozbily iluze o manželství
Další zápisky mi úplně zpochybnily to, co jsem si o našem manželství myslela. Psala, že spolu jsou „už skoro rok“, že jí slibuje, jak se jednou rozvede, až budou děti větší. Četla jsem, jak o mně mluví – že jsem „příliš pohodlná, co si ničeho neváží“. Byly tam konkrétní situace, kdy k nám chodí, jak využívá toho, že věřím, že má přesčasy. A taky poznámky o penězích, které jí „půjčil“, protože „žena nic nepozná“. Najednou mi začaly zapadat do sebe výběry z účtu, kterým jsem poslední měsíce nerozuměla, i jeho podrážděné reakce, kdykoli jsem se na peníze ptala. V ten moment jsem přestala doufat, že to je jen nějaký přehnaný fantazijní deník. Bylo jasné, že je tam popsaný náš život, jen z úplně jiné strany.
Večer se vrátil domů jako vždycky. Sundal boty, pohodil tašku, dal pusu dětem. Já už ale měla v hlavě jasno, že to nemůžu nechat být. Počkala jsem, až usnou, sedli jsme si do kuchyně a já položila ten deník před něj na stůl. Jen jsem se zeptala, jestli mi k tomu chce něco říct. Nejdřív dělal, že netuší, o co jde. Tvrdil, že to jsou výmysly nějaké „šílené holky z baráku“, že s tím nemá nic společného. Ale bylo vidět, jak znejistěl, když jsem mu začala citovat konkrétní věty, přesná slova, jeho fórky. Po chvíli to vzdal a přiznal, že s jednou z mladších sousedek něco měl. Snažil se to zlehčit, říkal tomu „úlet“, „hloupost“, která nic neznamená. Jenže já měla v hlavě všechny ty zápisky o skoro roce vztahu a slibech, takže pro mě se tím v tu chvíli všechno změnilo.
Tváří v tvář té druhé ženě
Další dny byly plné hádek, vyčítání, ale i dlouhých rozhovorů, kdy jsem se snažila pochopit, co se vlastně dělo za mými zády. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem potřebovala znát detaily, abych si to nějak srovnala. Jedno odpoledne jsem na chodbě potkala jednu z mladších sousedek. V ruce jsem zrovna nesla ten sešit. Jak mě uviděla, zrudla, na vteřinu ztuhla a pak beze slova zmizela ve svém bytě. V tu chvíli mi to došlo. Písmo v sešitě se podobalo tomu, které jsem znala ze vzkazů na nástěnce. A on mluvil právě o „mladší sousedce“. Dlouho jsem přemýšlela, jestli za ní zazvonit. Nakonec jsem to udělala, i kvůli sobě. Nechtěla jsem být ta, co jen potají čte cizí věci a nic neřekne.
Otevřela mi vystrašená, se zarudlýma očima, jako by už tušila, proč jdu. Ukázala jsem jí deník a řekla, že jsem ho našla na chodbě. Rozbrečela se skoro hned. Omlouvala se, opakovala, že je jí to líto, že prý se se mnou nechtěla seznámit tímhle způsobem. Tvrdila, že se s ním už nestýká, že to ukončila, že byla hloupá. Stály jsme tam v předsíni, bylo to celé trapné a nepříjemné. V jedné chvíli mě napadlo, jestli ji mám litovat, nebo nenávidět. Nakonec jsem jen řekla, že to na věci nic nemění a že jsem si nepřišla pro její omluvy. Pro mě se tím nic nespravilo. To, co jsem si o našem manželství myslela, už neplatilo.
Konec jednoho domova a nový začátek
Když se pak začaly řešit praktické věci, došlo mi, že to nepůjde přejít nějakým „novým začátkem“. Vyplavaly další lži, další výdaje, o kterých jsem nevěděla. Musela jsem si přiznat, jak na tom vlastně finančně jsme. Po odečtení nájmu, splátek a všeho ostatního jsem zjistila, že sama byt dlouhodobě neutáhnu. Několik měsíců jsme se plácali v dohadech, jestli to zkusíme slepit, nebo se rozejdeme. Čím víc jsem ale viděla napáchané škody, tím jasnější pro mě bylo, že chci pryč. Nakonec jsem se s dětmi odstěhovala do menšího podnájmu blíž k rodičům, abych měla nějakou oporu.
Deník jsem si tehdy vzala s sebou. Nějakou dobu jsem ho měla schovaný v krabici na skříni. Občas mě lákalo se do něj znovu podívat, ale věděla jsem, že by mě to jen znovu ranilo. Jedno odpoledne u rodičů na zahradě jsem ho nakonec roztrhala na kousky a spálila. Ne kvůli němu ani kvůli ní, ale kvůli sobě. Abych se k tomu pořád nevracela a neprožívala znovu každý detail. Když dneska řeknu, že mi ten deník zničil život, myslím tím, že znamenal konec života, jaký jsem znala a kterému jsem věřila. Zároveň ale vím, že bych nejspíš radši věděla pravdu, i když bolí, než abych dál žila v představě, že je všechno v pořádku.
