Článek
Když jsem toho dne vystoupila z výtahu, byla jsem jen unavená a myšlenkami pořád ještě v práci. Na našem patře bývá většinou ticho, takže jsem si nejdřív ničeho zvláštního nevšimla. Až když jsem došla skoro ke dveřím, došlo mi, že na klice něco visí. Byla to tenká černá stuha, uvázaná na mašličku, pečlivě, jako by naschvál, aby nešla přehlédnout. Chvíli jsem tam stála s taškou na rameni a jen se dívala. V domě před pár týdny vykradli jeden byt, řešilo se to na nástěnce i ve výtahu, a od té doby jsem byla citlivější na cokoli divného. V hlavě mi jelo všechno možné – jestli je to nějaký pubertální vtípek, nebo značka pro někoho, kdo se sem chce vloupat. Cítila jsem, jak mi zrychlil tep, a přitom jsem neměla v ruce nic jiného než klíče a tu tašku s nákupem.
Sousedův popis, který všechno změnil
Než jsem tu stuhu sundala, rozhodla jsem se zaklepat na souseda naproti. Bydlí tam starší pán, vídáme se docela často a občas se dáme do řeči. Otevřel skoro hned a já ze sebe trochu nesouvisle vysypala, co mám na klice a jestli si nevšiml něčeho divného. Chvilku přemýšlel a pak řekl, že odpoledne viděl u mých dveří nějakého mladšího chlapa v mikině. Popis byl dost neurčitý, prý kšiltovka, batoh, nic výjimečného. Říkal, že si myslel, že je to nějaký můj kamarád nebo technik, co něco opravuje, protože se motá kolem kliky a zámku. Tak tomu nevěnoval pozornost. Jak mi to vyprávěl, uvědomila jsem si, že to celé už není jen „zvláštní stuha“, ale že tam ten člověk opravdu nějakou dobu stál.
Pak dodal, že se ho ten chlap ptal, jestli jsem často doma a jestli bydlím sama. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. To už neznělo jako náhodný dotaz, ale jako něco cíleného. V našem paneláku se lidi sice občas ptají, kdo kde bydlí, ale většinou v jiném tónu, spíš ve stylu „kdo je nově v domě“. Tohle bylo konkrétní. Uvědomila jsem si, že o tom, že žiju sama, ví hlavně blízcí a pár sousedů, se kterými se bavím častěji. V hlavě se mi okamžitě vybavil můj bývalý. Rozchod byl ošklivý, párkrát při něm padly věty typu „tohle ti jen tak neprojde“ a „uvidíš“. Do té doby jsem to brala jako prázdná slova, ale najednou se mi poskládala dohromady ta stuha, cizí chlap u dveří a tyhle jeho řeči. Napadlo mě zavolat policii, ale současně jsem si představila, jak vysvětluju, že mám na klice mašličku a soused viděl někoho v mikině. Bála jsem se, že budu za hysterku, která dělá scénu kvůli ničemu.
Od prvotního šoku k akci
Vrátila jsem se ke svým dveřím a stuhu sundala. Zblízka jsem začala zkoumat zámek, kliku, dveře. Všimla jsem si drobných škrábanců kolem vložky. Možná tam byly už dřív, možná ne, ale v tu chvíli jsem si byla skoro jistá, že tam někdo zkoušel něco dělat se zámkem. Napadlo mě, že se otočím, sejdu zpátky k autu a pojedu spát k rodičům. Jenže jsem byla po celém dni vyčerpaná a představa, že teď ještě sedím hodinu v autě, mě skoro rozplakala. Nakonec jsem odemkla, vešla dovnitř, rychle za sebou zavřela a dvakrát zamkla. Zajistila jsem i bezpečnostní řetízek, který běžně skoro nepoužívám. Prošla jsem celý byt, otevřela dveře do ložnice, podívala se do koupelny, na balkon. Připadala jsem si trochu směšně, ale potřebovala jsem se ujistit, že uvnitř nikdo není.
Pak jsem si sedla ke stolu, položila mobil před sebe a najednou jsem cítila, jak se mi třesou ruce. První, komu jsem volala, byla moje nejbližší kamarádka. Poslouchala mě, nechala mě to všechno odvyprávět, i tu úvahu s bývalým přítelem. Čekala jsem, že mě bude uklidňovat, že přeháním, ale ona řekla jen: „Hele, já bych se bála taky. Hlavně to nepodceňuj.“ Hned navrhla, abych si nechala vyměnit zámek. V tu chvíli mi to přišlo jako něco, co můžu reálně udělat hned, ne jen o tom přemýšlet a bát se. Pak jsem zavolala ještě druhé kamarádce, spíš abych měla pocit, že na to nejsem sama. Než jsem jí to stačila celé dovyprávět, už mi posílala kontakt na zámečníka, kterému volala, když kdysi ztratila klíče od bytu.
Zámečník, nové klíče a klid
Ten konkrétní kontakt mi dodal odvahu. Říkala jsem si, že když budu jen sedět doma a googlit, tak to nakonec zase odložím. Bylo po sedmé večer, ale stejně jsem mu zavolala. Představovala jsem si, jak mi řekne, ať zavolám ráno. On ale v klidu řekl, že může přijet ještě dneska, jen je to dražší kvůli výjezdu mimo pracovní dobu. Zase jsem na chvíli začala počítat v hlavě, kolik to asi bude stát, ale pak jsem si představila, jak ležím v noci v posteli a poslouchám každý zvuk na chodbě. Řekla jsem mu, ať přijede. Než dorazil, chodila jsem po bytě, kontrolovala okna a balkonové dveře, jestli jsou zavřené. Najednou mi přišlo, že vnímám každý zvuk v domě, každé zabouchnutí dveří u sousedů.
Když zazvonil, skoro jsem se lekla. Otevřela jsem, on se představil, všechno působilo naprosto normálně, jako běžná zakázka. Krátce jsem mu popsala, co se stalo, snad poprvé ten den v jednom souvislém příběhu. U toho jsem si připadala trochu přecitlivělá, jako že řeším zámek kvůli „stužce“. On ale jen pokrčil rameny a řekl, že většina lidí to začne řešit až ve chvíli, kdy se jim někdo do bytu opravdu dostane. Že je lepší to udělat dřív, i kdyby to nakonec byl jen špatný vtip. To mě paradoxně uklidnilo. Zámek vyměnil celkem rychle, ukázal mi, jak funguje, předal mi nové klíče. V tu chvíli jsem poprvé za celý večer cítila, že mám situaci aspoň trochu pod kontrolou.
Druhý den jsem se ještě zastavila u pár sousedů na patře a zeptala se, jestli si něčeho nevšimli. Většinou ne, jen jeden říkal, že slyšel nějaké kroky a hlas na chodbě odpoledne, ale nic konkrétního. Nahlásila jsem to i správci domu, spíš jen informativně, aby o tom někdo věděl, kdyby se podobné věci opakovaly. Policii jsem nakonec nevolala, i když jsem nad tím několikrát přemýšlela. Ten večer, s novým zámkem a vědomím, že o tom aspoň někdo další ví, jsem si lehla do postele a bylo mi pořád divně. Ale oproti té první chvíli na chodbě jsem už dokázala usnout, i když ne úplně klidně. Od té doby si na tu černou stuhu občas vzpomenu, hlavně když večer strkám klíč do zámku a poslouchám, jak zapadne.
