Článek
Bydlím s přítelem v malém dvoupokojovém bytě a v ložnici s námi spí i náš dvouletý kříženec z útulku. Od začátku byl spíš klidný typ, večer si zalezl do pelíšku u postele a do rána o něm člověk skoro nevěděl. Asi před měsícem se ale něco změnilo. Kolem jedné v noci najednou vyskočil, začal štěkat a vrčet směrem k jednomu rohu u okna. Poprvé jsem si myslela, že se mu jen něco zdálo, uklidnila jsem ho, on si zase lehl a já to neřešila. Jenže během pár dnů se to začalo opakovat skoro každou noc ve stejnou dobu, vždycky ten samý roh, ten samý nervózní výraz.
Když se noční klid změní v chaos
Po pár takových nocích jsem byla úplně nevyspaná. Budilo mě to z hlubokého spánku, srdce mi bušilo a trvalo dlouho, než jsem zase usnula. Sousedka pod námi si začala stěžovat, že v noci slyší štěkání, a přítel byl čím dál víc naštvaný, protože vstává hodně brzo do práce. Nutil mě, abych psa okřikovala, nebo chtěl, abychom ho přes noc zavírali v obýváku. Mně ale bylo hrozně nepříjemné ho za to trestat, protože bylo vidět, že z toho rohu má opravdový strach. Stál v bezpečné vzdálenosti, koukal tam a odmítal se přiblížit. A tak jsem začala proto přemýšlet, jestli tam není něco, co já jen nevidím nebo neslyším – nějaké hučení, průvan, světlo z ulice.
Každý večer před spaním jsem začala dělat malou kontrolu. Zkoušela jsem, jestli někde netáhne od okna, jestli topení nedělá divné zvuky, poslouchala jsem chodbu za dveřmi, jestli tam někdo nechodí ve stejnou dobu. Nic zvláštního jsem ale nenašla. Pro jistotu jsem ho začala víc unavovat na večerní procházce, doufala jsem, že když bude vyběhaný, prostě to zaspí. Taky jsem mu posunula pelíšek dál od toho rohu, skoro na druhou stranu postele. Jenže on si před spaním stejně vždycky stoupl k tomu místu, nedůvěřivě ho očichával a byl celý napjatý. A když zase přišla noc a opět ve stejný čas začal štěkat tím směrem, začalo mě to už i trochu děsit. V hlavě mi běžely úplné hlouposti, jen proto, že jsem neměla racionální vysvětlení.
Strach, který už nešlo ignorovat
Jednu noc, kdy mě jeho štěkání probudilo už poněkolikáté během týdne, jsem to prostě nevydržela. Naštvala jsem se, rozsvítila lampičku u postele a rozhodla se, že ten roh prohlédnu centimetr po centimetru. Přítel jen něco zamumlal a otočil se na druhý bok, ale já byla odhodlaná to konečně vyřešit. Všimla jsem si, že neštěká jen tak do rohu, ale přímo na místo těsně nad zásuvkou, která je schovaná za závěsem. On stál opodál, chlupy měl naježené a jen se tam napjatě díval. V tu chvíli mi došlo, že asi opravdu slyší nebo cítí něco, co já neslyším, a šla jsem přímo k té zásuvce, i když jsem vlastně nevěděla, co tam hledám.
Odhrnula jsem závěs a sáhla rukou dolů za postel. Nahmatala jsem malou bílou krabičku zastrčenou v prodlužce. Vytáhla jsem ji, podívala se na ni a došlo mi, že je to ultrazvukový odpuzovač komárů, který jsem tam asi před měsícem kvůli nim zapojila a úplně na něj zapomněla. Do té doby jsem o něm nepřemýšlela, prostě jsem ho jednou koupila v drogerii a zapojila do zásuvky. Jakmile jsem ho vzala do ruky, všimla jsem si slabého pískání. Nebylo nijak hlasité, z postele ho přes hluk ulice nebylo slyšet, takže jsem ho nikdy nevnímala. V tu chvíli mi konečně došlo, že tohle je nejspíš ten zvuk, který psa celou dobu tak vytáčel.
Jedno malé zjištění změní úplně všechno
Kvůli psovi jsem ten přístroj hned vytáhla ze zásuvky a položila na stůl. On se během pár vteřin uklidnil, spustil uši, přestal štěkat a po chvíli si sám od sebe šel lehnout do pelíšku. Bylo to skoro až trapně jednoduché řešení po těch týdnech, co jsme se kvůli tomu doma hádali. Další noci už byl klid, žádné štěkání na roh se neopakovalo, i když jsem v ložnici nic jiného nezměnila. Místo čisté úlevy jsem ale cítila hlavně výčitky, že jsem mu několik týdnů nadávala za něco, co mu zřejmě bylo fyzicky nepříjemné a z čeho měl opravdový strach.
Od té doby, když se na něco zadívá, zastaví se u nějakého místa nebo začne reagovat na „nic“, snažím se neříkat hned „neblázni“ nebo „přestaň“. Radši se nejdřív podívám, jestli tam není nějaký zvuk, pach nebo jiná drobnost, kterou já jen nevnímám. Uvědomila jsem si, jak snadno jsem si jeho chování vyložila po svém, místo abych hledala příčinu. A i když je to jen malá epizoda, změnilo mi to trochu pohled na to, jak s ním mluvím a jak mu věřím, když mi „něco“ svým způsobem říká.
