Článek
Když jsem se nastěhovala do řadovky na okraji města, první věc, kterou jsem řešila, nebyla kuchyň ani koupelna, ale zahrada. Chtěla jsem mít klid a trochu soukromí, protože řady domků jsou dost blízko u sebe. Tak jsem podél plotu vysadila túje, pěkně jednu vedle druhé. Nic vzácného, ale pro mě to byla taková zelená stěna, za kterou se cítím doma. Soused už od začátku brblal, že mu stíní záhony. Občas u plotu pronášel poznámky typu „z toho mám za chvíli les“, ale já to brala jako klasické remcání, které časem utichne. Jenže po jednom prodlouženém víkendu jsem se vrátila domů, podívala jsem se na zahradu a vidím, že polovina tújí směrem k němu podezřele rychle hnědne.
Když túje hnědnou a soused rudne
Nejdřív mě ani nenapadlo, že by v tom mohl mít někdo prsty. Říkala jsem si, že jsem něco pokazila při zalévání nebo že je napadla nějaká nemoc. Nafotila jsem to a dala do zahradnické skupiny na internetu s dotazem, co s tím. Odpovědi se začaly objevovat skoro hned. Několik lidí nezávisle na sobě psalo, že to vypadá na postřik herbicidem z jedné strany. Prý je typické, že jsou poškozené jen ty kusy u plotu a jen z konkrétní strany. Začala jsem si zahradu prohlížet důkladněji a všimla si, že u souseda na trávníku je podél našeho plotu vysušený pruh přesně v linii mých tújí. V tu chvíli mi to docvaklo. Neměla jsem žádný důkaz, nikoho, kdo by něco viděl, jen indicie a hodně silné podezření.
Rozhodla jsem se s ním o tom promluvit. Nechtěla jsem hned útočit, spíš pochopit, co se stalo. Zaklepala jsem na branku a zeptala se, jestli náhodou u plotu něco nestříkal, jestli si něčeho nevšiml. Zrudnul skoro okamžitě, začal máchat rukama a vyjel na mě, že „stromy taky umíraj jen tak“ a že „túje jsou mor, stejně bys je jednou musela vykácet“. Ten tón a ta podrážděnost mě zarazily víc než samotná slova. Bylo mi dost jasné, že ví víc, než říká, ale všechno popřel a ještě dodal, že si za to můžu sama, když to „cpu tak blízko k plotu“. Stála jsem tam, nic chytrého mě nenapadlo, tak jsem jen něco zamumlala a šla domů. Bylo mi líto těch stromů, i těch peněz, co v nich byly, ale hlavně toho, že někdo takhle zákeřně zasáhne do mého prostoru.
Úřady krčí rameny, já hledám sílu
Zkusila jsem to pak řešit oficiálně. Volala jsem na policii, jestli má smysl podávat oznámení, a na městský úřad, na odbor životního prostředí. Odpovědi byly prakticky stejné: bez jasného důkazu a svědka je to tvrzení proti tvrzení, maximálně se to může někam založit jako podnět, ale výsledek z toho nebude. Mluvila jsem slušně, ale cítila jsem, jak ve mně roste bezmoc. Škoda byla v desítkách tisíc, a přitom jsem právně vlastně bezbranná. Když jsem kvůli případnému sepsání škody hledala dokumenty k pozemku, vytáhla jsem i starý geometrický plán. A tehdy mi došlo, že sousedův dřevník za plotem stojí částečně na mém pozemku. Vždycky jsem to věděla, ale v rámci snahy mít dobré vztahy jsem to přecházela.
Chvíli jsem opravdu zvažovala, jestli to nechat být. V hlavě jsem měla všechny ty scénáře, jak se to ještě víc vyhrotí, jak si budeme dělat naschvály. Ale pak se mi znovu vybavily mrtvé túje, ten zničený pás u plotu a jeho arogantní reakce. Došlo mi, že když budu nechávat hranice překračovat, nezastaví se to. Sedla jsem si k počítači a sepsala mu doporučený dopis. Slušně, ale věcně jsem popsala situaci se stavbou na mém pozemku, přiložila kopii plánu a dala mu několik měsíců na nápravu, jinak že to budu muset předat stavebnímu úřadu. O pár dní později mě zastavil u branky, odsekl, že jsem hysterka, a prohlásil, že „tady to stojí dvacet let a nikomu to nevadilo“. V tu chvíli jsem měla jasno. Podala jsem oficiální podnět na stavební úřad.
Dřevník mizí, ale klid konečně přichází
Ze stavebního úřadu se mi za nějaký čas ozvali, domluvili jsme si termín a v domluvený den přišla na místo kontrola. Ukázala jsem jim geometrický plán i skutečný stav, oni všechno přeměřili a se sousedem sepsali protokol. Snažil se hrát překvapeného, pak přešel do polohy ublíženého, že kam prý teď dá dřevo a že to přece „nikomu nepřekáží“. Úřednice ale zůstala klidná a jen mu vysvětlila, že stavba na cizím pozemku je problém a že to úřad nemůže ignorovat. Po kontrole proběhlo krátké správní řízení a pak mi přišlo písemné rozhodnutí, že musí přístavek odstranit a uvést vše do souladu, jinak mu hrozí pokuta. Když mi úřednice mezi řečí řekla, že „takové sousedské věci jsou vždycky nepříjemné“, cítila jsem směs zadostiučinění a trochu i studu. Ale už jsem couvnout nechtěla.
Během léta jsem z jeho zahrady slyšela bouchání prken, pily, nadávky. Postupně dřevník rozebíral. Já to nekomentovala a raději se mu vyhýbala, žádné scény u plotu jsem nechtěla. Mezitím jsem nechala vyfrézovat pařezy po mrtvých tújích a zasadila novou kombinaci keřů a stromků, tentokrát o metr dál od hranice a pestřejší. Pro svůj klid jsem si na zahradu namontovala malou kameru, nastavenou tak, aby snímala jen můj pozemek a vchod. Sousedské vztahy se omezily na úplné minimum, nepozdravíme se, jen se míjíme. Paradoxně mám ale větší pocit bezpečí a kontroly nad svým prostorem než předtím. Když to občas vyprávím kamarádům jako „moji pomstu roku“, uvědomuju si, že největší satisfakcí pro mě nebylo, že soused přišel o dřevník, ale že jsem dokázala svoje hranice ubránit a nenechala si je beztrestně ničit.
