Článek
Seděla jsem večer v obýváku, po práci úplně vyčerpaná, a bezmyšlenkovitě projížděla telefon. Jen jsem chtěla na chvíli vypnout. Najednou mi přišla zpráva od kamarádky: poslala odkaz a k tomu „Prosím tě, nejsi tohle náhodou ty?“ Psala, že na to narazila náhodou přes odkaz ve skupině a že se jí z toho udělalo fyzicky špatně. První reakce byla, že to musí být nějaký špatný vtip nebo spam, že to otevřu a bude to něco úplně jiného. Když jsem ale na ten odkaz klikla a objevila se první fotka, udělalo se mi zle.
Když na neznámých fotkách poznáte sebe
Na té fotce byla holka, která spí nahá na boku. Obličej byl částečně vidět, ale rozmazaný. Chvíli jsem měla pocit, že se dívám na někoho jiného. Čím déle jsem na to koukala, tím víc mi docházelo, že to jsem já. Jizva na boku, moje tetování, povlak na polštáři, který si pamatuju. Bylo mi jasné, že když jsem to poznala já, může mě poznat i někdo další. Pak mi došlo, co je v pozadí: skříňka, lampička, rozestavěné věci. To byl pokoj u mojí sestry, kde jsem v létě pár nocí spala. A tam kromě ní a jejího manžela nikdo další nepřespával. Napadlo mě jediné: kdo jiný by mě mohl v noci takhle vyfotit.
Zbytek večera jsem prakticky jen brečela. Přepínala jsem mezi tím webem, galerií fotek a starými zprávami se sestrou, abych si ověřila, kdy přesně jsem u nich byla. Našla jsem tam víc fotek, z různých úhlů, vypadalo to, jako by u mě někdo stál několikrát. Došlo mi, že to nebyla jedna náhodná fotka, ale že mě někdo opakovaně fotil ve spánku. Měla jsem v sobě směs studu, vzteku a tak silné bezmoci, že jsem chvílemi jen seděla a zírala do zdi. Hodně jsem se bála, že na to narazí někdo z práce nebo z rodiny. Do noci jsem nespala, pořád dokola jsem si říkala, že to musím řešit, ale představa, že o tom budu mluvit se sestrou, byla pro mě nesnesitelná. Napsat jí zprávu jsem nedokázala, chtěla jsem jí to říct do očí.
Setkání se sestrou a popíráním pravdy
Druhý den ráno jsem si vzala volno v práci, sedla do auta a jela k sestře s tím, že jí prostě všechno ukážu. Cestou jsem přemýšlela, jak to zvládne, protože s manželem mají malé dítě, a jestli mi vůbec uvěří, že za tím stojí on. U ní doma jsem nejdřív mluvila o běžných věcech, jen abych oddálila ten moment. Nakonec jsem jí podala mobil a řekla, že potřebuju pomoct a aby se na to podívala. Jakmile uviděla fotky a poznala svůj pokoj, sesunula se do křesla a začala brečet. Zároveň ale hned říkala, že její muž by toho nebyl schopný, že ho zná, že by jí to nikdy neudělal.
Zrovna když jsme o tom mluvily, švagr přišel z práce. Viděl nás obě ubrečené a začal se vyptávat, co se děje. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu ukázala jednu z fotek a napřímo se ho zeptala, jestli mě fotil on. Okamžitě to popřel, bez zaváhání, a začal tvrdit, že to musí být nějaká fotomontáž, nebo že jim někdo hacknul něco doma, kameru nebo tak. Bylo to absurdní, ale zároveň jsem neměla v ruce nic, čím bych ho v tu chvíli přímo usvědčila. Cítila jsem obrovský vztek a zároveň jsem se cítila fyzicky slabě. Odešla jsem od nich s tím, že s ním nechci být v jedné místnosti, a sestru jsem nechala v její panice a vnitřním boji.
Důkazy, policie a rozštěpená rodina
Doma jsem si sedla k notebooku a začala si systematicky dělat screeny všeho, co šlo – stránky, název profilu, čas nahrání fotek, detaily pokoje v pozadí, zprávu od kamarádky. Věděla jsem, že pokud někam půjdu, budu tohle všechno potřebovat. Napsala jsem švagrovi ještě jednou zvlášť, že jestli mi chce něco vysvětlit, má poslední šanci, protože půjdu na policii. Dlouho nic nepsal. Po pár hodinách přišla dlouhá zpráva, kde to nepřímo přiznal. Psal, že to byl „úlet“, že byl opilý, že ty fotky „nechtěl zveřejnit“ a že se mu to pak „nějak vymklo z rukou“. Tu zprávu jsem si uložila a v tu chvíli jsem přestala řešit, co na to řekne rodina, a začala jsem řešit sebe.
Další den jsem šla na policii. Byla jsem celá roztřesená, přepadl mě velký stud jen při představě, že ty fotky budu muset ukázat někomu cizímu. Policistka byla ale relativně věcná, nijak mě neshazovala, vysvětlila mi, jaký je postup, sepsala moji výpověď a řekla mi, jak ten web nahlásit, aby fotky stáhli. Ten proces byl nepříjemný, ale aspoň jsem měla pocit, že dělám něco konkrétního. Během dalších týdnů se vztahy v rodině ale výrazně zhoršily. Rodiče a část příbuzných mě přemlouvali, ať to „nevyhrotím“ kvůli malému dítěti, ať to nechám být. Sestra lavírovala mezi tím, že mi věřila, a tím, že nechtěla rozbít rodinu. Nakonec se rozhodla od manžela odejít, ale náš vztah to poznamenalo a pořád je mezi námi napětí. S odstupem času to ve mně pořád bolí, bojím se spát u cizích lidí a řeším to na terapii. Zároveň ale vím, že bylo správné, že jsem se za sebe postavila a neudělala, že se nic nestalo.
