Článek
Do metra jsem nastupovala jako vždycky – unavená po práci, s hlavou plnou úkolů na zítřek a taškou s lehce pomačkaným nákupem v ruce. Bylo vedro a souprava už z peronu vypadala beznadějně plná. Nacpala jsem se dovnitř, chytla se tyče u dveří a automaticky se snažila zmenšit, abych nikomu nepřekážela. Cítila jsem, jak se na mě lepí cizí lokty a batohy, pot mi stékal po zádech a v duchu jsem si nadávala, že jsem si ráno nevzala jinou blůzu. Všichni mlčeli, ozývalo se jen občasné hlášení stanice a tlumený šum rozhovorů. Taková ta unavená špička, kdy má každý co dělat sám se sebou.
Když se z přeplněného metra stane past
Na další stanici se dveře znovu otevřely a dovnitř se vmáčkl mladík, odhadem něco přes dvacet. Kapuce, sluchátka kolem krku, výraz „neptejte se mě na nic“. Procpal se až ke mně a zastavil se tak, že jsme stáli skoro tělo na tělo. Už na první pohled působil napjatě, rozhlížel se kolem takovým vyzývavým způsobem, jako by čekal problém. Po pár vteřinách nahlas prohlásil, že je tady „neskutečný smrad“, a přitom se na mě díval tak přímo, že nebylo pochyb, koho tím myslí. Zrudla jsem, znejistěla a instinktivně se snažila ještě víc smrsknout. Dělala jsem, že to neslyším, že se mě to netýká, a doufala jsem, že toho nechá.
Nenechal. Zvedl hlas a začal být konkrétnější. „Lidi by se měli umýt, než jdou mezi ostatní,“ pronesl a přidal pár dalších poznámek podobného typu, které už mířily vyloženě na mě. Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech, a loktem mě několikrát schválně drcnul do ramene. Nikdo kolem nic. Lidi koukali do mobilů, na reklamy nad hlavou, na své boty. Jako by tam mezi námi nic neprobíhalo. V tu chvíli jsem cítila stud i strach. Srdce mi bušilo, říkala jsem si, jestli opravdu nejsem cítit, jestli jsem něco nezanedbala. Zároveň jsem cítila vztek, že nejsem schopná otevřít pusu a říct mu, ať přestane. Jen jsem tam stála, držela tyč a snažila se dýchat co nejtišeji.
Do ticha náhle promluví bílá hlava
Až po chvíli mi došlo, že hned vedle mě sedí starší paní s bílými vlasy. Do té doby pro mě byla jen další postava na sedadle. Viděla jsem, jak na nás střídavě kouká. V okamžiku, kdy mladík přitlačil víc, řekl něco sprostého a natlačil se na mě tak, že jsem neměla kam uhnout, najednou zvedla hlavu. Podívala se na něj a klidným, ale pevným hlasem řekla: „Nechte tu paní být, nebo zavolám policii.“ Nemusela zvyšovat hlas ani nic zdůrazňovat, působilo to samozřejmě. Ten klid mě v tu chvíli překvapil možná víc než samotná slova.
Mladík se nejdřív zasmál a snažil se ji zesměšnit. Něco ve smyslu, že je „bába“, která mu nic neudělá, že si dělá srandu. Čekala jsem, že se lekne a zase zmlkne, ale ona se nezalekla. Pomalu vstala ze sedadla, postavila se mezi nás tak, aby mě trochu odstínila, a začala v kabelce hledat mobil. U toho nahlas a jasně zopakovala, že jestli nepřestane, tak si ho natočí a zavolá policii. V tu chvíli jsem si všimla, že už se nedívá jen ona. Pár lidí kolem konečně zvedlo oči od mobilů, jeden pán vedle ní taky vytáhl telefon a vypadal, že je připravený se přidat. Mladík se rozhlédl, najednou už nepůsobil tak jistě. Něco si zamumlal, přestal do mě strkat a trochu poodstoupil.
Co ve mně zůstalo po jedné jízdě
Jakmile metro zastavilo na další stanici, rychle vyrazil ke dveřím. Cestou ještě utrousil nějakou nadávku přes rameno, ale bylo vidět, že chce hlavně pryč. Dveře se zavřely a ve vagónu na chvíli vzniklo zvláštní ticho, ve kterém bylo slyšet jen hučení soupravy. Starší paní si klidně sedla zpátky na své místo, jako by se nic moc nestalo, a podívala se na mě. „Jste v pořádku?“ zeptala se. Přikývla jsem, i když se mi třásl hlas, a poděkovala jí. Přiznala jsem, že jsem se opravdu bála a že jsem ráda, že se ozvala, když ostatní mlčeli. Jen pokrčila rameny a řekla něco jako: „Tohle se prostě nemá nechat být. Kdyby se ozval každý druhý, tak si tolik nedovolují.“
Zbytek cesty jsem pořád držela tu samou tyč, ale cítila jsem se jistěji. Kolena se mi ještě klepala, byla jsem plná adrenalinu, ale v hlavě už se to začalo srovnávat. Přehrávala jsem si celý ten výjev dokola a uvědomila si, že stačilo málo a situace se změnila. Jeden hlas, jeden člověk, který si řekl, že nebude dělat, že nic nevidí. Najednou jsem necítila jen úlevu, ale i zvláštní vděčnost. K té paní, ke všem, kdo pak zvedli oči, i k tomu, že jsem zažila situaci, která mi ukázala, co dokáže odvaha jednoho člověka. Když jsem vystupovala, napadlo mě, že příště nechci být ten člověk, co zírá do mobilu a dělá, že se ho to netýká. A že i když mám někdy strach ozvat se za sebe, možná dokážu ozvat se aspoň za někoho jiného.
