Článek
Klasický úterní večer. Přijdu z práce, převléknu se, pustím si rádio a chystám večeři. V hlavě spíš přemýšlím, co nakoupíme na víkend na chalupu. Děti nemáme, takže naše dny mají dost jasný rytmus, a vlastně docela pohodlný. Když přijde domů, hned poznám, že je něco jinak. Nezdraví takovým tím svým ahoj, jen stojí v předsíni v bundě a řekne, že si se mnou musí promluvit. V první chvíli mě napadne práce nebo peníze, poslední měsíce byl často pryč „na služebkách“. Automaticky mu uvařím čaj, sedneme si ke stolu. Vidím, jak se mu třesou ruce, když bere hrnek, a začíná se mi svírat žaludek, ale pořád si neumím představit, co mi za chvíli řekne.
Šok u večeře: druhá rodina existuje
Začne takovým tím naučeným tónem, že mě má rád, ale že se stala složitá věc. To mě spíš naštve, zní to úplně odtažitě a nepřirozeně. Řeknu mu, ať mluví normálně. Chvíli mlčí a pak z něj vyleze, že má už tři roky vztah s jinou ženou. Že s ní má syna. A že s ní čeká druhé dítě. V tu chvíli nic nechápu, mám v hlavě jen zmatek. Nějak automaticky se zeptám, kdo to je. Řekne jméno a já pár vteřin vůbec nereaguju. Až pak mi dojde, že je to moje bývalá spolužačka ze střední. Připadám si úplně mimo, nejsem schopná to pobrat. On zatím něco vysvětluje o tom, že to neplánoval, že nechtěl nikomu ublížit, ale já už jeho slova skoro neslyším.
Moje první reakce je úplně impulzivní. Vstanu od stolu a řeknu mu, ať vypadne z bytu, že ho teď nechci vidět. On se snaží zůstat klidný, opakuje, že mi to musí vysvětlit, že potřebuje, abych ho aspoň vyslechla. Já ale nejsem schopná ničeho jiného než brečet a křičet. Nakonec si v rychlosti sbalí pár věcí, mezi dveřmi mi jen řekne, že jde k rodičům, abych věděla, kde je. Zabouchnou se dveře a já zůstanu stát v kuchyni. Jídlo vystydlé na stole, ticho. Až v tom tichu mi začne docházet, že vlastně vůbec netuším, jaký život poslední roky opravdu žil a kolik věcí jsem neviděla.
Od nečekaných účtů k rozhodnutí pro rozvod
Tu noc skoro nespím. Střídavě brečím a jen ležím a koukám do stropu. Někdy kolem třetí ráno napíšu kamarádce krátkou zprávu, že se něco stalo, ale nechám to bez detailů. Ráno se přesto pokusím jít do práce, jako by se nic nedělo. Vydržím asi dvě hodiny, pak se rozbrečím na záchodě a dojdu za šéfem, že potřebuju pár dní volna. Doma si sednu k notebooku a začnu procházet naše účty, internetové bankovnictví, výpisy z karet. Začínám chápat, kam mizely některé peníze a proč měl najednou víc „pracovních cest“. S každým dalším zjištěním se k šoku přidává vztek. Už to není jen čistá bezmoc, spíš pocit, že ze mě dělal úplně hloupou.
Po dvou dnech se s ním sejdu v kavárně, k nám domů jsem ho pustit nechtěla. Přišel zase s těmi větami, že mě má pořád rád, ale že je rozpolcený. Že neplánoval mít dvě rodiny, ale že teď nechce opustit ani jedno dítě. Sedím naproti němu, poslouchám, jak se snaží ze všeho vykecat, a mám pocit, že mluví o někom cizím. V jednu chvíli naznačí, že bychom to možná nějak zvládli, že by trávil čas napůl tam a napůl se mnou, bere to jen jako nějaký organizační problém. V tu chvíli mi definitivně dojde, jak mimo realitu je. Najednou jsem klidná a řeknu mu, že chci, aby se odstěhoval natrvalo, a že začnu řešit rozvod. Nehádám se, jen to konstatuju.
Setkání s ní a první kroky k novému životu
Asi za týden mi přijde zpráva na Facebooku od té spolužačky. Jsme tam pořád propojené jako bývalé spolužačky, nikdy jsme se ale nijak nestýkaly. Píše, že by se se mnou ráda sešla, pokud s tím budu souhlasit. Dlouho váhám, několikrát tu zprávu otevírám a zavírám. Nakonec jí napíšu, že ano, že se můžeme potkat. Potřebuju vědět, jestli věděla, že je ženatý. Na schůzce je vidět, že je rozhozená stejně jako já. Řekne mi, že na začátku vztahu žila v domnění, že už jsme v podstatě po rozchodu, že jí říkal, že se rozvádíme a jen „dožíváme“ v jednom bytě. Teprve když se jim narodil syn a on pořád bydlel se mnou, začalo jí docházet, že něco nesedí. Rozvod pořád oddaloval, vymlouval se. Ona už v tom byla citově i prakticky namočená a bála se, že zůstane sama s dítětem. Odcházím z té schůzky s pocitem, že nejsem sama, koho obelhal.
Další týdny jsou hlavně o praktických věcech. Řeším s ním majetek, účet, nájem. Je definitivně pryč z našeho bytu, nejdřív je pár týdnů u rodičů a pak se odstěhuje k ní. Řeknu to svým rodičům a pár blízkým kamarádům. Je to nepříjemné, mám pocit selhání, ale zároveň se mi uleví, že už nemusím nic předstírat. Domluvím si i schůzku s psycholožkou, protože cítím, že to sama nedávám a nechci to jen přechodit. Některé dny jen nějak přetrpím, jiné dny jsem schopná normálně fungovat.
Po pár měsících je to pořád bolestivé. Občas na mě úplně z ničeho nic přijde silný smutek, třeba v obchodě, když vidím někoho, kdo nakupuje pro rodinu. Zároveň ale cítím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Neumím si představit, že bych žila s člověkem, který byl schopný takhle dlouho hrát na dvě strany. Začínám pomalu zjišťovat, jaké to je žít sama za sebe, ne jako součást páru. Učím se trávit večery jinak než čekáním, až někdo přijde z „pracovní cesty“. Je to jiný život, než jaký jsem si plánovala, ale poprvé mám pocit, že je aspoň opravdový.
