Článek
Když jsme se s manželem nastěhovali do našeho malého bytu, měla jsem z něj radost i přes všechny jeho nedostatky. Tři orchideje na kuchyňském parapetu pro mě byly něco jako potvrzení, že si ten prostor zařizuju podle sebe. Dostala jsem je od kolegyně k nástupu do nové práce, takže jsem se o ně starala možná až přehnaně – hlídala zalévání, otírala listy, pořád googlila, co mají rády. Tchyně bydlí o dvě ulice dál a docela často se u nás stavovala „pomáhat s úklidem“, i když jsem ji o to nikdy výslovně neprosila. Orchideje komentovala skoro pokaždé. Říkala, že mají „divnou energii“, že nad dřezem se nehodí a že máme ten parapet hrozně přeplácaný. Brala jsem to jako její klasické poznámky, které je lepší pouštět jedním uchem tam a druhým ven.
Úklid, nemoc a první podezřelé signály
Jedno odpoledne jsem zůstala doma s rýmou, manžel byl v práci a tchyně se sama nabídla, že se staví „na chvilku uklidit kuchyň“. Nebyla jsem v nejlepší formě a upřímně jsem si říkala, že aspoň nebudu muset vytírat, tak jsem souhlasila. Pustila jsem ji dovnitř, ukázala jí, kde je kýbl a hadry, a zalezla s čajem a dekou do obýváku. Z kuchyně jsem slyšela cinkání lahviček a puštěnou vodu, ale nijak jsem to neřešila. Přišlo mi normální, že si vzala nějaký čistič, když chce uklízet. Večer, když jsem šla automaticky zalít kytky, jsem si všimla, že listy orchidejí mají matné fleky, jako by je něco naleptalo. A když jsem se sklonila blíž, z hlíny šel ostrý chemický zápach. Doma používám maximálně jar a ocet, nic „silného“, takže mě to zarazilo. Napadlo mě, jestli s tím někdo něco nedělal, ale hned jsem to zahnala jako přehnanou představu.
Během pár dní začaly orchideje chřadnout tempem, které jsem do té doby neviděla. Listy žloutly, okraje listů černaly, květy opadaly skoro najednou. Bylo mi to fakt líto. Zkoušela jsem všechno, co jsem našla na internetu – sprchování kořenů, přesazení, speciální hnojivo z květinářství. Místo zlepšení to ale vypadalo čím dál hůř. Když se u nás pak objevila tchyně na další „pomoc s úklidem“, jen tak mezi řečí prohodila, že „aspoň bude na parapetu víc světla“ a znovu opakovala, jak ty orchideje „vysávají z bytu energii“. V tu chvíli mi bylo dost nepříjemně, protože mi to celé začalo zapadat dohromady. Zároveň jsem se sama před sebou styděla za to, že mě napadá, jestli s tím něco neudělala schválně. Připadalo mi to moc paranoidní, tak jsem mlčela.
Chemický čistič a nečekané přiznání manžela
Zlom přišel, když jsem jednou vynášela koš a na dně našla prázdnou lahvičku od nějakého silného čističe, který jsem nikdy předtím neviděla. Z lahvičky šel skoro stejný chemický zápach, jaký jsem cítila v hlíně u orchidejí. Vytáhla jsem ji z pytle a chvíli na ni jen koukala. Večer jsem se zeptala manžela, jestli si něco takového nekoupil na koupelnu. Odpověděl, že ne, že ten přípravek přinesla jeho máma „na plíseň za dřezem“ a že mu pak říkala, jak „trochu odlehčila ten přeplácaný parapet“. V tu chvíli mi došlo, že to nejspíš nebyla náhoda ani moje přecitlivělost. Byla jsem víc naštvaná než smutná – jednak kvůli tomu, že mi někdo zničil něco, co mám ráda, a jednak kvůli tomu, že to udělal za mými zády a ještě se tím chlubil.
Když se tchyně další týden zase objevila u dveří s hadrem v ruce, bylo mi jasné, že už to v sobě neudržím. Ještě než si stihla sundat boty, zeptala jsem se jí přímo, jestli mi při tom posledním úklidu něco nelila do květináčů. Nejprve dělala, že nechápe, o čem mluvím. Pak řekla, že jí „možná trochu ukáplo“, ale že to přece nemohlo nic udělat. A nakonec, skoro vítězoslavně, prohlásila, že orchideje jsou „pro milenky, ne pro manželky“ a že v bytě mladé rodiny mají být „normální kytky“. Hodně mě to naštvalo. Nešlo jen o ty tři květináče, ale o ten samozřejmý tón, jako by měla právo rozhodovat, co si u nás doma můžeme nechat. Vyjela jsem na ni, že mi nemá co ničit věci, které mám ráda, a že je jedno, jestli je to „jen kytka“.
Hádka u dveří a nově nastavené hranice
Z rozhovoru byla během chvilky typická hádka o tom, jak si máme byt zařizovat a kdo v něm „velí“. Tchyně opakovala, že to myslela dobře, že chtěla, aby to u nás vypadalo „slušně“, a že se přece nebudeme hádat kvůli hloupým kytkám. Já jsem jí zkusila vysvětlit, že mi nejde jen o orchideje, ale o to, že překračuje naše hranice. Že když k nám přijde, nemůže měnit věci podle sebe jen proto, že je starší a má víc zkušeností. Nakonec jsem jí řekla, že už o její úklid nestojím a že příště chci, aby přišla jen, když ji pozveme. Hlas se mi třásl, ale řekla jsem to nahlas a před manželem. Ten se nás snažil uklidnit, ale bylo na něm vidět, že mu z toho jejího „přiznání“ není dvakrát dobře.
Orchideje se mi zachránit nepodařilo. Postupně všechny uhynuly a já je musela vyhodit. Mrzelo mě to víc, než bych čekala, možná i proto, co celé tohle kolem nich odstartovalo. Po pár týdnech jsem si koupila novou, menší orchidej a dala ji do ložnice, kam tchyně při běžných návštěvách vůbec nechodí, takže o ní neví. S manželem jsme se dohodli, že jeho máma už k nám nebude chodit „jen tak uklízet“ a že si radši všechno uděláme sami, i když to pro nás znamená víc práce. Když se teď podívám na prázdnější kuchyňský parapet, uvědomuju si, že mi nejde jen o kytky. Spíš o to, že jsem si poprvé nahlas řekla, kde pro mě končí pomoc a začíná zasahování do našeho života.
