Článek
Poslední měsíce je u nás doma velké napětí. Hádáme se kvůli penězům, dětem, tomu, kdo víc dělá a kdo je „ten unavenější“. Mám pocit, že jedu na doraz, pořád něco zařizuju, a přitom se cítím neviditelná. Když už je toho na mě moc, volám mámě. Mám pocit, že mě aspoň někdo poslouchá a neodsekne mi po dvou větách. Vždycky mě podpoří, ale v poslední době začala přidávat věty typu: „Takhle se s tebou zacházet nebude“ a „Možná bys měla popřemýšlet, jestli ti je v tom vztahu vůbec dobře.“ Zpočátku jsem to brala jako přehnanou mateřskou ochranu, ale čím častěji to říkala, tím víc to zasahovalo i do vztahu mezi mnou a mužem. Opakoval mi, ať si s mámou neřeším všechno a že náš vztah je jen naše věc. Čím víc mi to říkal, tím víc jsem vlastně za mámou utíkala, protože jsem se s ním už nedokázala normálně bavit.
Jedno odpoledne, které změnilo všechno
Jedno odpoledne mi máma volala, že jde ke kadeřnici a pak si prý „půjde sama sednout do kavárny, aby si vyčistila hlavu“. Zdůraznila to „sama“ tak nápadně, až mi to přišlo zvláštní. V tu chvíli jsem to ale jen přešla, byla jsem v práci, řešila maily a deadliny, neměla jsem kapacitu cokoliv rozebírat. Kolem třetí mi muž napsal krátkou zprávu, že má poradu a přijde později, že vyzvedne děti rovnou z družiny a školky. Nepřišlo mi na tom nic divného, poslední dobou se pořád někdo někde „zdržoval“. Jen mi hlavou probleskla unavená myšlenka, že už ani nevím, kdy jsme spolu naposledy normálně seděli u večeře.
Po práci jsem měla sraz s kolegyní v kavárně u náměstí. Domluvily jsme se, že si dáme kafe a já se trochu vyventiluju, protože v práci jsem to držela, ale uvnitř jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Přišla jsem o něco dřív, automaticky jsem se rozhlédla, jestli už tam není. A v tu chvíli mě úplně zarazilo, co jsem viděla. U okna seděla moje máma a naproti ní můj muž. Smáli se? Nesmáli. Vypadali vážně a uzavřeně. Instinktivně jsem couvla zpátky ke dveřím a pak se posadila za sloup tak, abych na ně viděla jen částečně, ale oni mě ne. Srdce mi bušilo a myšlenky se mi honily v hlavě. První úplně absurdní myšlenka byla, jestli náhodou nechystají nějaké překvapení. Jenže podle jejich tváří bylo hned jasné, že o nic hezkého nejde.
Když slyšíte svůj život jako problém
Seděla jsem tam bez hnutí a snažila se zachytit, co říkají. Nebylo jim rozumět každé slovo, ale občas ke mně doletěla celá věta. Zaznamenala jsem něco jako: „Kdyby se na chvilku odstěhovala k nám…“ a pak „Ona to sama nerozhodne, musíme jí s tím pomoct.“ V tu chvíli mi došlo, že mluví o mně, ne o někom jiném. Najednou jsem si připadala, jako by se ze mě stal nějaký problém, který dva dospělí řeší za mými zády. Můj život, moje děti, naše bydlení, a já přitom sedím o pár metrů dál a poslouchám to jako cizí člověk. Měla jsem v sobě směs ponížení, vzteku a studu. Ještě pár minut jsem tam seděla, prsty křečovitě sevřené kolem sklenice s vodou, než mi došlo, že tam buď zůstanu schovaná a nechám se zařadit mezi „problémy k vyřešení“, nebo prostě vstanu a půjdu tam.
Nakonec jsem se zvedla, skoro ani nevím jak. Nohy se mi třásly, ale došla jsem až k jejich stolu. Se staženým hrdlem jsem trochu ironicky, ale nahlas řekla: „Tak o čem to tady beze mě mluvíte?“ Oba úplně ztuhli. Máma zůstala s otevřenou pusou uprostřed věty, muž sklopil oči do stolu. Chvíli bylo trapné ticho, pak máma začala koktat něco o tom, že mi to „chtěli říct, až na to bude vhodná chvíle“. Sedla jsem si k nim a řekla, ať teda teď hned vysvětlí, co přesně plánují. Muž nakonec přiznal, že už nějakou dobu s mámou řeší, jak by mi „pomohli odpočinout si“. V jejich představě bych šla na čas k rodičům i s dětmi. Z toho, jak o tom mluvila máma, bylo ale úplně jasné, že v tom vidí spíš první krok k rozchodu, který mi už dřív mezi řečí zmiňovala.
Kam až může zajít mateřská starost
Najednou jsem byla překvapivě klidná. Řekla jsem jim, že chápu, že o mě mají strach, že vidí, jak jsem unavená a nešťastná. Ale že mluvit o mém životě, o mém odchodu z domova beze mě je prostě za hranou. Máma se okamžitě začala bránit, že to myslela dobře, že když sama „nic nedělám“, musí někdo zakročit. Slyšela jsem tyhle věty od ní celý život, ale tentokrát jsem poprvé měla pocit, že je nepotřebuju. Řekla jsem jí naplno, že jestli chce být součástí mého života, nemůže už nikdy chodit za mým mužem tajně a domlouvat s ním plán na „můj odchod“. Že rozumím její starosti, ale nejsem dítě, o jehož bydlení se rozhoduje bez něj. Muž tam seděl, díval se střídavě na mě a na ni a bylo vidět, že mu dochází, jak moc to přepískli.
Cesta domů byla zvláštně tichá. Máma šla sama, já s mužem. Nikdo neměl sílu na velké scény, každý si to přebíral sám v hlavě. Doma jsme dali dětem večeři, vykoupali je, všechno jelo jako by normálně, jen mezi námi to bylo jiné. Až večer, když usnuly, jsme si sedli v obýváku, tentokrát poprvé po dlouhé době sami dva, bez toho, aby u toho máma byla na telefonu. Nebyl to žádný velký rozhovor, spíš dlouhá ticha a pár těžkých vět. Řekla jsem mu, že mě nejvíc bolelo, že se do toho zapojil a že se mnou o tom předtím nemluvil. On přiznal, že byl zoufalý, že nevěděl, jak na mě, a že mu přišlo jednodušší řešit to s mámou, protože „věděla, jak na mě mluvit“. Nakonec jsme se shodli aspoň na jednom: že zkusíme společně najít nějakou formu terapie, protože sami už se z toho motance asi nedostaneme. A já jsem si v duchu nastavila ještě jednu věc – že kontakt s mámou potřebuju teď omezit, dokud si v sobě nesrovnám, kde přesně ty hranice mají být. Muž na to jen přikývl a řekl, že tomu rozumí. A já jsem poprvé po dlouhé době měla pocit, že něco rozhoduju já sama.
