Článek
Byla jsem na rodičovské, dny se mi slévaly. Dopoledne procházka s kočárkem, hřiště, pak domů uspávat, vařit, věšet prádlo. Ten den byl úplně stejný, až do chvíle, kdy jsem doma vyndávala malého z kočárku. Zvedla jsem deku a pod ní ležel modrý dudlík, který jsem v životě neviděla. Hned jsem věděla, že není náš. Kupujeme pořád stejnou značku, stejný tvar, a tohle bylo úplně jiné. První, co mě napadlo, byla tchyně. Občas nám malého hlídá, tak jsem si říkala, že třeba něco popletla. Jenže ona je v tomhle spíš ještě pečlivější než já, a hlavně – kdyby přinesla něco nového, určitě by o tom mluvila.
Lež o dudlíku a první podezření
Večer jsem ten dudlík položila na stůl a mezi řečí se zeptala manžela, jestli o něm něco neví. Bez zaváhání řekl, že ho někdo na hřišti zvedl ze země, myslel si, že je náš, a tak ho prostě hodil do košíku pod kočár, že ho doma vyhodíme. Tvrdil, že to vůbec neřešil. Jenže nám oběma vždycky strašně vadilo, když se někdo dotýkal věcí kolem pusy malého. Dezinfekce, převařování, pořád dokola. V tu chvíli mi došlo, že tohle není vysvětlení, které by zrovna on řekl. A hlavně – já ten dudlík našla u mimina pod dekou, ne v košíku. Chvilku jsem na něj jen koukala a měla nutkání se dál ptát, ale nakonec jsem nic neřekla. Nechtěla jsem se hádat kvůli jednomu dudlíku a říkala jsem si, že prostě moc řeším hlouposti.
Pořád jsem na to musela myslet. Dudlík jsem dala stranou, ale myšlenkami jsem se k němu vracela. Začala jsem si víc všímat, kdy manžel chodí z práce. Najednou častěji psal, že zůstane déle, nebo že se musí stavit v lékárně, ale doma se neobjevilo nic z lékárny nového. Jednou týdně chodil s malým na cvičení pro miminka, bylo to naše domluvené „tatínkovské odpoledne“. Vyprávěl mi o něm, občas zmínil, že tam je nějaká Lenka, se kterou si povídají. Jedno odpoledne mu na stole vyskočilo oznámení z messengeru, když byl v koupelně. Na displeji jen krátce probliklo „Lenka cvičení“ a smajlík s kočárkem. V tu chvíli se mi spojil ten cizí dudlík, to jeho vysvětlování a tohle jméno. Ještě jsem nic neudělala, jen jsem si to zapamatovala.
Účtenka, dilema s mobilem a odhalení
Zlom přišel, když jsem jednou uklízela přebalovací tašku. Mezi účtenkami z drogerie byla jedna z kavárny na druhém konci města. Čas nákupu přesně seděl na dobu, kdy měl být s malým u doktora. Ten den jsme se domluvili, že tam půjde on, abych si odpočinula. Věděla jsem, kde ta ordinace je, a tahle kavárna byla o několik tramvajových zastávek dál, úplně v jiné čtvrti. Nedávalo mi to smysl. Večer jsem se ho na to zeptala. Nejdřív řekl, že se mu posunul čas u doktora, pak že šli na procházku, pak zase, že malý usnul, tak si šel „jen na chvilku sednout“. Měnil detaily, zamotával se. Cítila jsem se čím dál nejistěji a v hlavě mi běželo jen: buď zjistíš pravdu, nebo se z toho zblázníš. Začala jsem si poprvé vážně klást otázku, jestli mu prolomit soukromí v mobilu, nebo dál žít v tomhle.
Několik dní jsem nad tím přemýšlela. Až jednou večer usnul u televize, telefon vedle sebe. Chodila jsem kolem gauče a byla strašně nervózní. Ten PIN jsem znala, nikdy jsme si ho netajili. Nakonec jsem mobil vzala, odemkla ho a otevřela messenger. Věděla jsem přesně, které jméno hledám – „Lenka cvičení“. Hned první, co na mě vyskočilo, byly fotky z kavárny. Náš kočárek vedle jiného, dva drobci v židličkách, on a nějaká žena se smějí do mobilu. Pak jsem mezi zprávami našla větu: „Mimochodem, ten náš dudlík jste nakonec našli v kočárku?“ V tu chvíli mi bylo všechno jasné. Ten modrý dudlík naší značce vůbec neodpovídal, ale byl to „jejich“ dudlík. A ležel u našeho dítěte pod dekou.
Emoční nevěra, hádka a křehká důvěra
Četla jsem dál a viděla, že to nebyla jedna kávička po cvičení. Psali si skoro denně. Posílali si fotky dětí, komentovali, jak kdo spal, co která rodina dělá o víkendu. Mezi tím si stěžovali na partnery. O mně tam psal jako o unavené, protivné manželce, co „pořád řeší jen dítě a nic jiného ji nezajímá“. Ona mu psala, že je škoda, že jeho žena nevidí, jak je skvělý táta. On jí odepisoval, že se s ní cítí „zase jako normální chlap“ a že mu dělá dobře, že ho někdo vnímá jinak než jen jako tátu a živitele. Fyzicky tam nic jednoznačně intimního nebylo, ale ta důvěrnost, to, že si s ní otevírá věci, které se mnou neřeší, a že přede mnou schovává i takovou maličkost jako cizí dudlík, mě zasáhlo víc, než kdybych tam našla jednu jasnou nevěru.
Ráno jsem to v sobě neudržela. Položila jsem před něj ten dudlík a řekla mu, že vím, čí je, a že jsem četla zprávy s Lenkou. Nejdřív vybuchl, že mu lezu do mobilu, že přeháním a že je to jen kamarádka ze cvičení. Snažil se ze mě udělat hysterku, co žárlí na každou ženskou. Jenže ve chvíli, kdy jsem mu začala citovat konkrétní věty a ukázala mu fotky z kavárny i tu účtenku, došlo mu, že to nevysvětlí. Seděl, koukal do stolu a pak přiznal, že se s ní cítil líp než doma, že mu lichotilo, jak po něm kouká a jak mu rozumí. Tvrdil, že by nikdy nezašel dál, že to pro něj byla jen „úniková zóna“. Dohodli jsme se, že tenhle kontakt v soukromých zprávách ukončí a že když bude mít problém se mnou, řekne to mně, ne cizí ženské. Souhlasil, ale uvnitř jsem cítila, že se náš vztah změnil. Jeden obyčejný dudlík mi ukázal, jak snadno se může důvěra rozpadat, i když to navenek vypadá, že je všechno v pořádku.
