Soused mi neustále vypínal jističe. Když jsem si na něj počkala na chodbě, rozjela jsem pomstu roku

Bydlím v klasickém paneláku, nic zvláštního, běžný dům, kde se všichni tak nějak znají od vidění. Před pár měsíci mi ale začaly v bytě úplně bez varování vypadávat jističe. Nejčastěji večer, když jsem vařila nebo měla puštěnou pračku. Nejdřív jsem to brala tak, že asi prostě něco přetěžuju nebo mám starou elektroinstalaci. Zavolala jsem si elektrikáře, ten všechno prošel, přeměřil a nakonec řekl, že je v bytě všechno v normálu. Jen tak mezi řečí dodal, že se mu to nezdá a že by to klidně mohl někdo shazovat dole u skříňky na chodbě. V tu chvíli se mi automaticky vybavil protivný soused z vedlejšího bytu, co si pořád stěžuje na hluk, spotřebu, společné prostory a vlastně na všechno.

Začala jsem si všímat, kdy přesně proud padá. Vzorec byl celkem jasný: po desáté večer, skoro vždycky, když jsem pustila pračku. A skoro vždycky krátce potom bouchly jeho dveře. Několikrát jsem vyběhla hned ke skříni s jističi, ale pokaždé jsem přišla pozdě, chodba byla prázdná, jen ticho a moje naštvané funění. Mezitím jsem se mezi řečí ptala ostatních sousedů, jestli jim taky vypadává proud. Dva přiznali, že jo, že se jim to občas stalo, ale nikdo to neřešil, mávli nad tím rukou. Mě to ale začalo dost štvát. Jednak kvůli tomu, že jsem musela pořád něco rozsvěcet a resetovat, a jednak kvůli tomu pocitu, že mi někdo zcela vědomě leze do života. V hlavě jsem tomu člověku začala říkat „sabotér“ a řekla jsem si, že jestli je to opravdu on, tak ho prostě musím načapat.

Nakonec jsem se rozhodla, že si na něj jednou večer počkám. Vzala jsem si židli, postavila ji do rohu chodby k oknu tak, abych nebyla přímo nalepená na skříňce s jističi, ale zároveň měla dobrý výhled. Do ruky jsem si vzala knížku, abych nevypadala jako někdo, kdo tam číhá, a řekla jsem si, že kdyby někdo něco řešil, prostě řeknu, že čekám na kurýra. Doma jsem schválně pustila pračku po desáté večer, aby měl případný viník důvod k akci. Asi po dvaceti minutách slyším otevírání dveří. Vyšel soused v teplácích, rozhlédl se po chodbě, jako by kontroloval, jestli tam někdo není, a pak úplně samozřejmě otevřel skříň s jističi. Přišel blíž, očima přejížděl popisky, natáhl ruku přesně k mému jističi a v tu chvíli jsem na něj jen klidně promluvila. Lekl se tak, že doslova nadskočil, zrudl a začal koktat něco o tom, že „jen kontroluje bezpečnost v domě“.

V tu chvíli mi došlo, že už nemá cenu dělat, že nic. Zeptala jsem se ho přímo, proč vypíná zrovna můj byt. Chvíli remcal, vymlouval se, a pak z něj vylezlo, že ho ruší hluk pračky „po nočním klidu“ a že nám tím dává lekci, když nejsme ohleduplní. Stála jsem tam a cítila směs vzteku a úlevy. Vztek, že si někdo dovolí sahat na můj jistič kvůli své představě o „výchově sousedů“, a úlevu, že si to nevymýšlím a že to opravdu není chyba elektroinstalace. Pohádali jsme se tam na chodbě, každý si jel tu svou – on o ohleduplnosti a bezpečnosti, já o tom, že tohle už je za hranou. Bylo mi ale jasné, že tohle nikam nepovede. On byl přesvědčený, že má pravdu. Já jsem si říkala, že jestli chci, aby s tím někdo oficiálně něco dělal, musím mít víc než jen svoje slovo proti jeho.

Druhý den jsem zavolala předsedovi výboru SVJ a celé mu to popsala. Vyslechl mě a řekl mi docela otevřeně, že bez důkazu toho moc nezmůže, že by to bylo jen tvrzení proti tvrzení. Domluvili jsme se, že když nějaký důkaz seženu, dá se to jako samostatný bod na příští schůzi domu. Když jsem to večer vyprávěla synovi, navrhl, že mi půjčí starý mobil a uděláme z něj improvizovanou kameru. Nastavil ho tak, aby natáčel pořád, a připevnili jsme ho z vnitřní strany dvířek skříňky s jističi. Umístili jsme ho tak, aby bylo jasně vidět na řadu jističů a hlavně na ten můj s popiskem bytu. Domluvili jsme se, že zkusíme zopakovat stejný scénář – pračka po desáté večer, já doma, připravená všímat si, kdy proud spadne.

Samozřejmě že proud zase vypadl. Seděla jsem zrovna v kuchyni, když všechno zhaslo a pračka se zastavila. V tu chvíli jsem se ani nerozčilovala, spíš jsem doufala, že se náš plán povedl. Ráno jsme se synem vytáhli z mobilu záznam a začali ho přetáčet. Bylo na něm úplně jasně vidět, jak soused přijde ke skříňce, rozhlédne se, otevře ji, projede očima popisky, najde můj jistič podle čísla bytu a bez zaváhání ho vycvakne. Žádné přemýšlení, žádné kontrolování ostatních jističů, prostě cílená akce. To video jsem poslala předsedovi a taky dvěma sousedům, co si stěžovali, že jim taky občas vypadává proud. Předseda mi obratem napsal, že to dává na program nejbližší schůze. Cítila jsem trochu škodolibou radost a říkala si, že jestli měl potřebu nás „vychovávat“, tak teď si to vyzkouší z druhé strany.

Na schůzi samozřejmě dorazil i ten soused. Jako obvykle se hned ujal slova a začal si stěžovat na to, jak je v domě „bordel“, jak někteří ohrožují elektroinstalaci různými spotřebiči, že pračky běží v noci a podobné věci. Nechali jsme ho mluvit. Předseda ho nechal domluvit a pak v klidu otevřel notebook. Oznámil, že k tomu má jednu konkrétní ukázku, a pustil před všemi to naše video. V místnosti bylo najednou úplné ticho. Na záznamu bylo jasně vidět, co dělá a že jde cíleně po jednom konkrétním jističi. Soused se pak snažil vymlouvat, že jen „chránil ostatní“, že se bál požáru a podobně, ale z reakcí lidí kolem jsem cítila, že mu to moc nežerou.

Výbor pak hlasoval o tom, co dál. Padlo rozhodnutí, že se skříňka s jističi zamkne, klíče bude mít jen výbor a správce domu, a zároveň se do domovního řádu dopíše, že kdo bude sahat na cizí jistič, zaplatí pokutu. Bylo to pro mě důležité hlavně kvůli tomu, že se tím jasně řeklo, že to, co dělal, není „výchova“, ale prostě problém. Po schůzi za mnou přišel a omluvil se. Bylo to takové kostrbaté, cítila jsem, že to říká hlavně proto, že už nemá kam uhnout. Já jsem mu řekla, že doufám, že je to tím vyřešené, a tím jsem to uzavřela. V duchu jsem si ale říkala, že tohle byla moje osobní pomsta roku – ne proto, že bych si libovala v ponížení někoho jiného, ale protože jsem se po měsících bezmoci konečně cítila, že mě někdo bere vážně.