Článek
Seděli jsme v menší restauraci, pátek večer, taková ta klasická kombinace únavy z týdne a úlevy, že už nic nemusím. Byla jsem tam s partnerem a mojí blízkou kamarádkou, která ho zná o něco déle než já, protože se kdysi potkávali přes práci. Já s kamarádkou jsme měly každá dvě skleničky vína, on si dal jen jednu. Povídali jsme si lehce, bez těžkých témat, smáli se a já měla pocit, že to hezky plyne. Nechtělo se mi ještě domů, přišlo mi brzy. Napadlo mě, že by bylo fajn pokračovat u nás, měla jsem doma uklizeno a v lednici ještě láhev vína, kterou jsme s kamarádkou chtěly stejně jednou dopít. Navrhla jsem to úplně samozřejmě, jako by to byl logický další krok večera. Oba hned souhlasili a mě to potěšilo.
Když se z hostitelky stane vetřelec
Cestou k nám se ale dynamika trochu změnila. Kamarádka se začala víc bavit s mým partnerem než se mnou. Nadhodila nějaký film, který jsem neviděla, a oba si z něj citovali hlášky a dělali si z toho legraci. Šla jsem vedle nich a chvílemi jsem jim ani moc nerozuměla. Trochu mě to zamrzelo, ale připsala jsem to tomu, že jsou oba společenštější, rychlejší ve vtipech a mají upito. Říkala jsem si, že doma se to srovná. Odemkla jsem byt, snažila se chovat jako hostitelka, nabízela pantofle, sundávala kabáty a chystala skleničky. Připadala jsem si v tu chvíli užitečná aspoň v tom, že to celé organizuju. V kuchyni jsem otevřela víno, nalila sobě a kamarádce, partner si dal už jen nealko. Z obýváku ke mně doléhal jejich smích a já si řekla, že je vlastně dobře, že si rozumí.
Když jsem si k nim pak sedla na gauč, kamarádka se skoro hned obrátila zpátky k němu a začala se ho vyptávat na práci. Vytahovala historky z minulého roku, kdy spolu přes práci trávili víc času, a mluvila tak živě, že se mi do toho těžko zapojovalo. Ty příběhy jsem znala jen z doslechu, spíš v náznacích. Seděla jsem vedle nich na gauči a měla pocit, jako bych byla na návštěvě ve vlastním bytě. Zkusila jsem změnit téma na něco, co máme společné – připomněla jsem dovolenou u vody, kde jsme byli všichni tři. Chvíli se o tom bavili, ale během pár minut sklouzli zpátky ke svým společným zážitkům. Mně se začal stahovat žaludek a zároveň jsem se snažila na sobě nedat nic znát. Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo se uráží, protože se ostatní baví bez něj.
Doteky, které mi nebyly příjemné
V jednu chvíli kamarádka hlasitě reagovala na jeho vtip a rukou ho plácla do ramene. To by mi asi samo o sobě nevadilo, jenže na něm tou rukou zůstala o něco déle, než mi bylo příjemné. Všimla jsem si, že se k němu při hovoru nepatrně naklání a má koleno opřené o jeho, i když na gauči bylo místa dost. Neměla jsem žádný jasný důkaz, že se děje něco špatně, ale prostě mi u toho nebylo dobře. Zasmála jsem se nějak napjatě a zvedla se, že jdu „zkontrolovat víno“ do kuchyně. Ve skutečnosti jsem potřebovala na chvíli vypadnout z místnosti a trochu se uklidnit. V hlavě mi běželo, že jsem to celé vymyslela já, pozvala ji k nám, a teď se doma cítím jako někdo navíc.
Když jsem se vrátila do obýváku, rozhodla jsem se změnit tón. Začala jsem mluvit o tom, že je už docela pozdě a že mám druhý den náročné ráno. Řekla jsem to napůl jako fakt, napůl jako signál, že bych večer už ráda ukončila. Kamarádka reagovala tím, že klidně přespí na gauči, že se jí nechce domů nočním autobusem. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Racionálně jsem chápala, že to může myslet čistě prakticky, ale emocionálně mi to přišlo za hranou. Představa, že bych šla spát do ložnice a oni dva zůstali sami v obýváku, mi byla nepříjemná. S úsměvem jsem proto řekla, že zítra opravdu brzy vstáváme oba, že to nebude pohodlné, a navrhla, že ji partner ještě teď odveze autem, protože toho tolik nevypil. On bez řečí přikývl, že je to v pohodě, a za chvíli byli pryč.
Co mi tenhle večer ukázal
Když ji odvezl a vrátil se, v bytě najednou bylo úplné ticho. Cítila jsem směs úlevy, že už je večer u konce, a trapnosti z toho, jak to celé vyšumělo. On na mě koukal trochu nechápavě a zeptal se, proč jsem byla na konci tak odtažitá. Chvíli jsem zvažovala, jestli to nemám hodit za hlavu a nedělat z toho „drama“, ale nakonec jsem to nevydržela. Popsala jsem mu, jak jsem se cítila odstrčená, jak jsem měla pocit, že jsem tam navíc, a jak mě rozhodily ty fyzické doteky od kamarádky. On říkal, že si ničeho zvláštního nevšiml a že mu to přišlo normální. Zároveň ale uznal, že jsem byla celý závěr večera nějak mimo a uzavřená. Nebyla to hádka, spíš trochu nepříjemné vyjasnění.
Nakonec jsme se domluvili, že když příště něco takového ucítím, mám to říct už během večera, ne až po něm. Že je lepší to pojmenovat včas, i za cenu, že budu chvíli působit žárlivě nebo přecitlivě, než to dusit v sobě a pak se trápit. Uvědomila jsem si, že jsem celý večer víc řešila, abych náhodou nevypadala jako ta „žárlivá“ přítelkyně, než to, jak mi vlastně je. Kamarádce jsem druhý den napsala jen krátkou zprávu, že jsem byla unavená, a proto jsem byla taková divná, a dál jsem to nerozebírala. Nepřišlo mi už užitečné otevírat to zpětně. V hlavě mi ale zůstal jednoduchý závěr: nemusím každou hezkou večeři automaticky prodlužovat pozváním k nám domů. Zvlášť když si nejsem jistá, jak se u toho sama budu cítit a kde jsou moje hranice.
