Článek
Do práce jsem to pondělí jel jako na nějakou kontrolu, o které všichni ví, jen já nevím, z čeho mě obviňují. Skoro jsem nespal. Pořád jsem si v hlavě přehrával ten včerejší chat, kdy mezi řečí napsala, že její táta je „mimochodem ten tvůj šéf“. Do té chvíle to byla prostě holka z baru, se kterou to bylo vzrušující, trochu komplikovaný, ale vlastně odtržený od běžnýho života. Najednou se mi před očima objevila jen hypotéka, dvě děti doma, manželka, kterou mám rád, i když to teď tak nevypadá, a představa, jak mě šéf balí do krabice od papírů a vede ke dveřím. Ráno jsem stál v kuchyni, díval se na snídani, do který jsem se nezakousnul, a říkal si, jestli nemám prostě zůstat doma a hodit se marod. Nakonec jsem ale stejně vzal klíče a jel. Co jinýho jsem měl dělat.
Pondělní ráno, kdy se všechno tváří normálně
V kanceláři všechno běželo úplně normálně. Kolegové řešili víkend, nový auto, dětský kroužky, smáli se tomu, že je zase pondělí. Na chvíli mě to uklidnilo, nalil jsem si kafe, sednul k počítači a snažil se tvářit, že jsem taky v pohodě. Ve skutečnosti jsem ale pořád koukal na mobil, jestli od ní něco nepřijde. Nic. Žádná zpráva, žádný vysvětlení navíc, prostě ticho. Jakmile přišel šéf, automaticky jsem se napnul. Jen na mě krátce kývnul a hned se ptal na nějaký report, tvářil se přesně tak jako vždycky. Já ale v každým jeho pohledu hledal, jestli ví. Jestli mu to už někdo napráskal, jestli o tom mluvil doma. Když oznámil, že v devět bude porada, okamžitě mě napadlo, jestli tam náhodou nebude taky ona. A jestli sedí teď někde vedle v kanceláři a dělá, že mě nikdy neviděla.
Když se minulost posadí do zasedačky
Na poradě jsem seděl co nejblíž zdi, koukal do tabulek a byl rozhodnutej nevyčnívat. Snažil jsem se co nejvíc splynout se židlí. Najednou někdo zaklepal a vešel dovnitř. V tu chvíli jsem ji poznal dřív, než jsem stihl zvednout oči úplně. Měl jsem pocit, že mi spadlo srdce někam do břicha. Šéf ji představil jako svou dceru, která mu teď bude pomáhat s jedním projektem a občas se tu objeví. Kývl jsem hlavou jako všichni ostatní, jen o něco ztuhleji. Udělali jsme takové to neutrální „rád vás poznávám“, jako by se nic nedělo. Všichni to vzali jako normální situaci, jen já cítil, jak mi hoří uši. Radši jsem zíral do papírů, i když jsem nevnímal ani jedno číslo. Šéf si všiml, že jsem mimo, a před ostatníma poznamenal, že jsem dneska nějakej roztěkanej. Všichni se zasmáli a já měl chuť se propadnout pod stůl.
Tajná schůzka na schodech a provizorní plán
O pauze mi konečně pípla zpráva. Psal jsem si v hlavě různé scénáře, ale stálo tam jen, že se musíme někde bokem vidět, jinak se z toho zblázníme oba. Domluvili jsme se, že se potkáme na schodech mezi patry, kam skoro nikdo nechodí. Cestou tam jsem se pořád ohlížel, jako bych šel něco krást. Když jsem ji uviděl, vypadala taky nervózně, žádný sebevědomý úsměv jako v baru. Hned mi řekla, že tátovi nic neřekla, že jí vlastně až včera docvaklo, kdo je můj šéf, když jsem jí něco psal o práci. A že má být teď pár týdnů u nás na brigádě. Chvilku jsme tam stáli a jen se snažili pobrat, co to znamená. Domluvili jsme se, že před ostatníma budeme hrát, že se známe maximálně z nějaké akce přes známý, nic víc. Oba jsme ale cítili, že je to spíš provizorium. Na pár dnů možná, ale ne na dlouho.
„Na minutku“ k šéfovi, která se změnila v morální přednášku
Kolem druhé si mě šéf zavolal „na minutku“. U něj tohle nikdy neznamenalo jen minutku, spíš takovou malou soukromou poradu. Šel jsem tam s pocitem, že teď se to láme. Sedl jsem si naproti němu, on si ještě v klidu dopsal mail a pak začal úplně normálně. Termíny, čísla, jestli stíháme projekt. Po pár minutách jsem si říkal, že jsem fakt paranoidní, že to celé přeháním a že o ničem neví. A pak z ničeho nic změnil téma. Zeptal se mě, jak to mám doma, jestli je všechno v pohodě, jestli nejsem přetíženej. Mluvil obecně o tom, že chlapi občas dělají v osobním životě hlouposti, za který pak tvrdě zaplatí. Necitoval nic konkrétního, ale díval se na mě tak přímo, že jsem měl chuť mu všechno vyklopit jen proto, aby to skončilo. Neudělal jsem to. Jen jsem kýval, že rozumím. Nakonec mě poslal zpátky s tím, že ode mě očekává stoprocentní soustředění.
Zbytek dne už jsem jen nějak přežíval. Dělal jsem chyby i v úplně rutinních věcech, musel jsem několikrát opravovat něco, co bych normálně zvládl poslepu. Každou chvíli jsem kontroloval mobil, jestli mi nepsal on nebo ona, i když jsem věděl, že od šéfa mi soukromá zpráva nepřijde nikdy. Kolegové si všimli, že jsem nějaký divný, ptali se, jestli nejsem nemocnej. Shodil jsem to na to, že jsem špatně spal a že na mě asi něco leze. Nikdo to víc neřešil, všichni měli vlastní starosti. Když jsem konečně odcházel z práce, měl jsem pocit, že za sebou nechávám bojiště, ne kancelář. Cestou domů jsme si s ní psali o tom, že se večer uvidíme a zkusíme to probrat v klidu. V hlavě mi ale běželo, že tohle nemůže skončit dobře a že to pondělí nebyl konec průšvihu, ale spíš jeho začátek.
