Článek
Už několik měsíců jsme s manželem trávili večery u notebooku. Seděli jsme u stolu, projížděli jeden inzerát za druhým a oba jsme byli čím dál víc otrávení. Všechno bylo buď moc drahé, nebo moc malé, nebo úplně mimo lokalitu, kde jsme chtěli bydlet. Ten večer se ale objevil byt, u kterého jsme oba na chvíli zpozorněli. Světlé fotky, balkon, rozumná cena, dispozice přesně taková, jakou jsme si představovali. Řekli jsme si něco jako „tohle by mohl být on“ a najednou mělo celé to hledání zase trochu smysl. Napsala jsem makléři a byla jsem ráda, když mi skoro obratem odpověděl a nabídl prohlídku hned další den. Měli jsme pocit, že musíme jednat rychle, aby nás někdo nepředběhl.
Konečně byt, který vypadá slibně
Na prohlídku jsme jeli v sobotu dopoledne. V žaludku jsem cítila nervozitu, takový ten pocit, když si člověk něco hodně přeje a bojí se, aby nebyl zklamaný. Manžel vedle mě v autě jen pokrčil rameny se svým klasickým „uvidíme, nebudeme to hrotit“. Když jsme přišli k domu, znejistěla jsem. Fasáda byla oprýskaná, vchod působil zanedbaně a ve vzduchu byl cítit zatuchlý pach, který jsem si hned spojila s vlhkostí. Snažila jsem se sama sebe uklidnit tím, že na fotkách přece byl jen vnitřek bytu a že fasáda se dá vždycky opravit. U dveří nás uvítal makléř, až přehnaně veselý, a hned mezi řečí zdůrazňoval, jak je o byt velký zájem a jak už má několik zájemců po nás.
Když jsme vešli dovnitř, první dojem byl velmi špatný. Byt byl menší a mnohem tmavší, než vypadal na fotkách. Místo příjemného výhledu z obýváku bylo okno přímo na rušnou křižovatku, kde jezdilo jedno auto za druhým. Makléř nadšeně mluvil o „útulné dispozici“ a „geniálním využití prostoru“, ale já jsem si všímala hlavně popraskaných zdí a jednoho rohu v ložnici, který vypadal podezřele vlhce. V hlavě jsem si rovnou odškrtávala věci, které mi nesedí. Manžel se slušně ptal na zateplení domu, výši fondu oprav a podobné věci, ale už podle tónu jsem poznala, že to dělá spíš z povinnosti, než že by ho to opravdu zajímalo.
Když realita bytové prohlídky zabolí
V kuchyni mě to úplně odradilo. Starší kuchyňská linka, která byla zjevně hodně používaná a opotřebovaná, a k tomu očividně improvizované rozvody, které někdo vedl všelijak po zdech. Makléř se usmál a řekl větu „to si přizpůsobíte podle sebe, aspoň si to uděláte přesně podle svých představ“. Já jsem v tu chvíli viděla jen částky za rekonstrukci, které by spotřebovaly veškeré úspory. Do toho byl i přes zavřená okna slyšet rámus z ulice a v hlavě se mi střídalo: „možná jsem moc náročná“ s „tohle přece není ono“. Když prohlídka skončila, makléř se nás mile zeptal, jaký máme z bytu pocit. Oba jsme takřka současně řekli, že si to musíme v klidu promyslet, a domluvili se, že se mu ozveme do pondělí.
Jakmile se za námi zabouchly domovní dveře a vyšli jsme na ulici, bylo mezi námi zvláštní ticho. Ne takové to po hádce, ale jiné, opatrné. Šli jsme vedle sebe směrem k zastávce a každý byl zabraný do svých myšlenek. Já jsem zvažovala, jestli nejsem příliš kritická, když už tolik měsíců nic nemůžeme najít. Napadlo mě, jestli bych neměla přimhouřit oči a říct si, že něco se dá vždycky opravit. Zároveň jsem se bála říct jako první „mně se ten byt nelíbil“, protože jsem nechtěla slyšet, že jemu se líbil a že jen hledám chyby. V tramvaji jsme oba koukali z okna nebo do mobilu a to ticho začínalo být skoro až trapné.
Ticho po prohlídce a upřímné přiznání
Po pár zastávkách jsem to nevydržela. Otočila jsem se na něj a zeptala se: „Tak co na něj říkáš?“ Řekla jsem to hodně opatrně. Manžel se na mě podíval, chvíli nic neříkal a pak se zeptal: „Mám být upřímný?“ V tu chvíli se mi trochu ulevilo, protože mi bylo jasné, že asi nebude následovat nadšený monolog. Pak se ušklíbl a řekl, že „tohle by musel být poslední byt na trhu, abychom do toho šli“, a začal vyjmenovávat všechno, co mu vadilo – od hluku z ulice přes vlhký roh až po kuchyň, kterou označil za „muzeum socialismu“. Rozesmála jsem se, protože jsem měla v hlavě téměř stejný seznam, jen jsem se bála ho nahlas říct.
Zbytek cesty domů už vypadal úplně jinak. Z nervózního ticha jsme přešli k tomu, že jsme si dělali legraci z rozdílu mezi fotkami a realitou. Vzpomínali jsme na „světlý prostorný obývák“, který byl ve skutečnosti úzký pokoj s výhledem na křižovatku, a na makléřovy naučené fráze. Uvědomila jsem si, jak moc nás únava z hledání nutí k tomu, abychom se upínali k hezkým fotkám a doufali, že tentokrát už to konečně vyjde, i když rozum říká něco jiného. V neděli dopoledne jsem makléři napsala slušný e-mail, že o byt nemáme zájem, bez zbytečného vysvětlování detailů, aby měl jasno a my to uzavřeli. S manželem jsme se domluvili, že si na pár týdnů dáme pauzu od prohlídek a že příště nebudeme věřit jen hezkým fotkám na internetu, i kdyby byt vypadal sebelíp.
