Článek
Už několik týdnů jsme s přítelem trávili večery nad inzeráty. Smlouva na našem tehdejším bytě končila a majitel ho chtěl prodat, takže jsme věděli, že máme jen omezený čas. Mezi prací, balením a prohlídkami jsem měla pocit, že nic jiného neděláme. Buď jsme chodili do bytů, které z fotek vypadaly jako po rekonstrukci, ale ve skutečnosti nebyly, nebo do relativně hezkých, ale s cenou, která pro nás byla mimo realitu. Když se objevil inzerát na 2+kk za částku, která se vešla do našeho rozpočtu, a navíc v lokalitě, kde jsme oba chtěli bydlet, neváhala jsem a hned volala. Napadalo mě, že v tom bude nějaký háček, ale zároveň se mi na chvíli ulevilo, že aspoň jedna nabídka vypadá finančně normálně.
Prohlídka bytu, který vypadal až podezřele v pořádku
Na prohlídku jsme dorazili v podvečer po práci, unavení a trochu napjatí. Byt byl čistý, nijak zvlášť útulný, ale ani ošuntělý. Základní nábytek, nic rozbitého, žádný viditelný problém. Po tom, co jsme za předchozí týdny viděli, to působilo až nezvykle normálně. Majitelka byla sympatická žena kolem padesátky, působila mile, ale zároveň neustále sledovala čas. Několikrát zopakovala, že byt nechce nechat prázdný, že ho potřebuje „rychle obsadit“. Zeptali jsme se jí, proč je nájem nižší než u podobných bytů, které jsme procházeli. Odpověděla, že na tom nechce vydělávat, že jí jde hlavně o to, aby se jí pokryly náklady. V duchu mi to přišlo zvláštní, ale ne natolik, abych uprostřed prohlídky začala dělat výslech. I kvůli naší únavě jsme si tuhle odpověď skoro vyložili jako plus.
Když jsme si byt prošli, řekli jsme jí, že o něj máme zájem. Byla spokojená a navrhla, že se za dva dny sejdeme v kavárně poblíž bytu, kde podepíšeme smlouvu. Souhlasili jsme a cestou domů jsem si opakovala, že si na ni při dalším setkání musím dát pozor. Zároveň jsem se bála, že když budeme moc kritičtí nebo budeme něco příliš zkoumat, byt nabídne někomu jinému. Večer jsme s přítelem seděli nad tabulkou, kam jsme si psali plusy a mínusy jednotlivých nabídek. Tenhle byt vycházel ekonomicky nejlíp, dokonce jsme si spočítali, co bychom mohli ušetřit. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že kdyby v tom bylo něco zásadně špatně, asi by se to nějak ukázalo už v inzerátu nebo na prohlídce.
Podepisujeme smlouvu a něco nesedí
V den podpisu jsme dorazili do kavárny s několika vytisknutými dotazy, které jsme si doma sepsali, ale ve výsledku jsem je ani nevytáhla. Majitelka měla už připravené vytištěné smlouvy a podala nám je se slovy, že je to „klasický vzor, co se normálně používá“. Text měl několik stran, byl plný odkazů na paragrafy a formulací, kterým jsem rozuměla jen napůl. Nejdřív jsem ho procházela spíš zběžně, řádek po řádku, s pocitem, že v něm stejně nic zásadního neobjevím. Až když jsem narazila na část o výpovědi, zarazila jsem se. Bylo tam napsané, že majitelka může smlouvu vypovědět s měsíční výpovědní lhůtou, pokud se změní její rodinná situace, nebo pokud se rozhodne byt prodat. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nemáme žádnou jistotu, jak dlouho tam budeme moct reálně bydlet.
Ukázala jsem ten odstavec příteli a viděla na něm, že do té doby smlouvu taky nečetl tak pozorně. Začali jsme se k textu vracet a hledat podobné formulace. Narazili jsme na dodatek, že bereme na vědomí možný prodej celého domu v horizontu dvou let. V tu chvíli jsem začala být opravdu nervózní. Majitelka nám vysvětlovala, že je to jen pro jistotu, „kdyby se něco rozhodlo na úrovni rodiny“, a že většina nájemců s tím problém neměla. Já jsem ale měla před očima naše současné krabice, diář plný pracovních povinností a představu, jak se za rok znovu balíme a hledáme další byt. Připadalo mi, že nižší nájem je vykoupený tím, že během měsíce můžeme kdykoli zůstat bez bydlení.
Když je levný nájem příliš drahý
Nakonec jsem se nadechla a řekla jí přímo, že nám ta jednostranná výpovědní lhůta vadí. Zkusila jsem navrhnout, jestli by nešlo lhůtu prodloužit aspoň na tři měsíce, nebo tu podmínku nějak jasněji vymezit. Ona jen pokrčila rameny a zopakovala, že to má takhle nastavené u všech, protože nikdy neví, co bude, a že když se nám to nehodí, určitě se najde někdo jiný. Vzali jsme si s přítelem pár minut stranou. Oba jsme cítili pokušení to prostě podepsat, říct si, že se nějak zařídíme, když na to dojde, a mít už tuhle kapitolu za sebou. Zároveň jsme ale věděli, že pokud teď přistoupíme na něco, u čeho je nám oběma nepříjemně, může nás to později zasáhnout mnohem víc.
Po krátké debatě jsme se vrátili ke stolu a řekli, že si to ještě promyslíme a dáme jí vědět. Nepodepsali jsme nic. Když jsme z kavárny odcházeli, bylo mi úzko. Věděla jsem, že nás čekají další týdny hledání a nejistoty. Zároveň se mi ale trochu ulevilo, protože jsem konečně pochopila, proč byl byt tak levný, a nemusela jsem si nic nalhávat. Dneska beru tu zkušenost jako připomínku, že číst ve smlouvě každou větu není paranoia, ale nutnost. A že někdy je lepší odejít z kavárny bez podpisu, i když to znamená, že ještě nemáme klíče od „svého“ bytu.
