Článek
Na nádraží nastupuju do vlaku směrem na Brno s celkem jednoduchým plánem. V batohu mám knížku, v ruce kelímek s kávou a v hlavě představu, že ty dvě hodiny prostě proležím v sedadle a nikdo po mně nic nebude chtít. Vlak je dost plný, lidi postávají v uličkách, takže jsem docela ráda, když najdu volné místo ve čtyřce s malým stolkem u okna. Naproti už sedí asi padesátiletý chlap, vypadá úplně normálně. Džíny, bunda, u nohou taška. Kývnu na něj, sednu si, vytáhnu knížku a sluchátka. Říkám si, že mám vyhráno.
Když se vlak rozjede, ucítím od něj lehký zápach alkoholu. Nepřekvapuje mě to, ve vlaku potkávám různé typy a většinou to nic neznamená. On se začne trochu vrtět, posouvá si bundu víc do klína a roztahuje nohy, ale pořád si to vysvětluju tak, že si prostě hledá pohodlnou polohu. Snažím se soustředit na čtení, koukám z okna, nechci si ho nějak víc všímat, abych z toho nedělala drama. Jenže po chvíli začnu cítit, jak mě znervózňuje, že jeho pohled směřuje pořád někam ke mně. Občas zvednu oči a on je sklopí, ale ten pocit, že mě sleduje, ve mně zůstává.
Okamžik, kdy je jasné, že něco není v pořádku
V jednu chvíli zvednu zrak od stránky a všimnu si, že má ruku pod bundou v klíně a dělá pohyby, které si nedokážu vyložit jinak než tak, že se tam dole věnuje sám sobě. Na vteřinu úplně ztuhnu. Přepadne mě zvláštní směs studu a odporu, jako by se to týkalo nějak i mě. Zároveň mám pocit, že se mi zvedá žaludek. Hlavou mi běží, jestli to nepřeháním, jestli si to špatně nevykládám, jestli třeba něco jen posouvá nebo upravuje. Jenže ty pohyby pokračují, jsou pravidelné a já najednou nemám moc pochybností. Zmůžu se jen na to, že sklopím oči do knížky, ale nejsem schopná číst ani jednu větu. Bojím se mu něco říct nahlas, protože vůbec nevím, jak by zareagoval. V kupé je plno, ve vlaku je spousta lidí, ale já mám najednou pocit, jako bych tam seděla úplně sama.
Zkusím si pomoct tím, že se co nejvíc otočím k oknu. Dám si vlastní bundu na klín, abych se trochu zakryla, a dělám, že jsem úplně pohroužená do mobilu. Vytáhnu ho a napíšu kamarádce, co se děje, jen v pár větách, protože se mi třesou ruce. Prosím ji, ať mi za chvíli zavolá, že pak vstanu s tím, že potřebuju klid na hovor, a zmizím do uličky. Těch pár minut čekání je nekonečných, jsem napjatá, cítím, že se tam u něj stále něco děje, i když se na něj už úmyslně nedívám. Když mi konečně zazvoní telefon, skoro nadskočím. Využiju toho, rychle se zvednu, prosmýknu se kolem něj a vyjdu do uličky. Srdce mám až v krku, celou dobu se bojím, že na mě sáhne nebo něco pronese. Naštěstí nic. Na chodbě před záchodem se zastavím, snažím se zhluboka dýchat a uklidnit se. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím průvodčího, anebo aspoň nějaké jiné volné místo.
Hledání bezpečí mezi cizími lidmi
Rozhodnu se jít dál po vlaku. Projdu dva vagony a tam si všimnu volné dvojky u okna. Na displeji nad sedadlem ale bliká rezervace od jiné stanice, takže vím, že to není řešení na celou cestu. Stejně si tam na chvíli sednu, jen abych si srovnala myšlenky. Naproti sedí starší paní, která si mě trochu zkoumavě prohlíží, asi vidí, že nejsem v pohodě. Po chvilce se odhodlám ji oslovit a v několika větách jí vysypu, co se děje v tom voze, odkud jsem přišla. Popisuju jí, že naproti mně sedí chlap, který si pod bundou něco dělá, a že jsem z toho úplně rozklepaná. Je vidět, že ji to šokuje, hned mi nabídne, ať si sednu k nim, že tam můžu zůstat. Dodá, že až půjde kolem průvodčí, zastaví ho a řekne mu to. Sedím tam, dívám se kolem sebe, nemůžu se zbavit napětí. V hlavě mi jede pořád stejná myšlenka: co když se ten chlap zvedne a půjde mě hledat.
Po nějaké době skutečně přijde průvodčí. Já mám pocit, že se mi sevřelo hrdlo, takže jen sedím, zatímco ta paní ho zastaví a celou situaci mu vysvětlí za mě. On se na mě pak podívá a řekne, ať jdu s ním, že se na to podíváme. Vracíme se zpátky do vozu, kde jsem původně seděla. Jak se blížíme, vidím toho chlapa, jak už stojí u dveří. Vlak zrovna zastavuje v menší stanici, on rychle vystoupí a zamíří pryč po nástupišti. Mám pocit, že si nás ani nevšiml, nebo to aspoň nedal nijak najevo. Průvodčí si zapíše, jak vypadal, z jakého místa seděl, a jen suše poznamená, že kdyby se to opakovalo, mám přijít hned za ním nebo rovnou volat policii. Že se to prý bohužel stává častěji, než bych si myslela.
Cesta, která změní pocit bezpečí
Zbytek cesty do Brna sedím zpátky u té starší paní a dalších cestujících kolem ní. Jsem vděčná, že tam nejsem sama, zároveň se ale cítím špinavě a provinile, i když racionálně vím, že jsem neudělala nic špatně. Pořád přemýšlím nad tím, jak strašně zranitelně jsem se v tom kupé cítila. Jak rychle se může obyčejná večerní cesta domů změnit v něco, co člověku rozhodí pocit bezpečí na místech, kde byl do té doby v klidu. Do Brna dojíždím rozklepaná, s knížkou pořád v tašce, protože na čtení jsem od té chvíle neměla ani pomyšlení.
