Článek
V sobotu dopoledne otevírám garáž a koukám na zimní kola na policích. Říkám si, že je přehodím sám, aspoň ušetřím a nebudu nikde čekat. Soused mi půjčí křížový klíč a pojízdný hever, momentový klíč ani on nemá. V hlavě mám plán: do oběda hotovo, pak sprcha a klidné odpoledne. Jsem zvědavý, jestli to zvládnu bez nervů. Připravím si k autu všechno, co potřebuju, a jdu na to s pocitem, že to přece není žádná věda.
Spěchám, šetřím a jedu na zkoušku
Začínám levým předním. Na zemi si šrouby jen povolím, pak auto nadzvednu a kolo sundám. Dosedací plochy přejedu hadrem, ale rez nechám být, protože spěchám a nechce se mi to řešit. Vím, že by se to mělo poctivě očistit, ale teď si říkám, že to bude dobré. Kolo nasadím, šrouby chytím rukou a dotáhnu je do kříže „na pocit“. Vypadá to pevně. Stejně udělám i pravé přední. Jde to celkem hladce a mám ze sebe dobrý pocit. Jsem rád, že se s tím nezdržuju.
Zadní kola vezmu stejným stylem. Sundat, nasadit, dotáhnout. Auto spustím, projdu očima, jestli nic nečouhá, a chci si všechno ještě jednou zlehka projet klíčem. V tu chvíli volá partnerka, že máme být za půl hodiny u jejích rodičů. Řeknu si, že to dodělám po návratu. Pro jistotu hodím křížový klíč do kufru a vyjedu na krátkou zkušební jízdu po okolí, jen pár ulic, ať vím, že je to v pořádku. Věřím, že to bude v pohodě, v servisu to přece dělají stejně, jen rychleji a s jiným nářadím.
Chvění volantu, ťuknutí a rychlé prozření
Do nějakých šedesáti je klid, auto jede rovně a nic nezní divně. Pak se volant začne lehce chvět. Napadne mě, že to bude starým vyvážením, na které jsem si říkal, že se letos stejně podívám. O pár ulic dál se ozve kovové ťuknutí a auto začne mírně táhnout doleva. V ten moment mi dojde, že to není jen vyvážení. Znejistím, zapínám výstražná světla a zastavuju u chodníku. Vystupuju a jdu rovnou ke kolům, doufám, že je to planý poplach.
U levého předního hned vidím, že něco nesedí. Zkusím první šroub a povolím ho skoro jen prsty. Druhý jde taky moc snadno a jeden se už sám hýbe. V tu chvíli mi dojde, co jsem zanedbal. Na dílech je rez, kolo si po jízdě dosedlo a moje dotahování „na pocit“ bylo málo. Srdce mi buší, ale snažím se dýchat a udělat to pořádně. Vytáhnu křížový klíč a šrouby dotáhnu do kříže, pomalu a pečlivě, bez trhání. Zkontroluju i ostatní kola. Ta drží, jen je lehce přitáhnu. Nechci nic riskovat. Rozjedu se opatrně třicítkou až čtyřicítkou k nejbližšímu otevřenému pneuservisu, bez výstražných světel, ale pořád soustředěný.
V servisu mi ukážou, kde byla chyba
V servisu mě vezmou mezi zakázky po krátkém čekání. Mechanik sundá všechna kola a hned bere drátěný kartáč. Očistí vše od rzi, srovná dosedací plochy, zkontroluje, že kolo sedí, a pak šrouby dotahuje momentovým klíčem. Dívám se na to a je mi jasné, co byla chyba. Vysvětluje mi, že rez je zrádná, kolo si po pár kilometrech sedne a když je to dotažené jen „na pocit“, šrouby povolí. Dodá, že po 50 až 100 kilometrech je dobré všechno znovu zkontrolovat, i když je to dotažené správně. Říká, že podobné domácí přezouvání řeší často.
Odjíždím s pocitem úlevy, ale taky se studem a respektem. V hlavě si přehrávám ten zvuk a to, jak snadno šly ty šrouby povolit. Beru si z toho jednoduché ponaučení. Buď si příště půjčím momentový klíč a dám tomu čas, nebo to rovnou zaplatím v servisu a nechám to na někom, kdo to dělá denně. Ten den jsem si chtěl dokázat, že to zvládnu sám. Nakonec jsem rád, že to skončilo jen lekcí, a ne průšvihem na silnici. A křížový klíč nechávám raději v kufru, ať to mám po těch prvních kilometrech čím dotáhnout.
