Článek
Byla sobota odpoledne, venku už skoro tma a já jsem z komory vytahovala krabice s ozdobami s pocitem, že si odškrtávám další položku z nekonečného seznamu. „Jdu udělat stromek,“ oznámila jsem do obýváku a ještě jsem dodala něco ve smyslu, ať mi nikdo nekazí systém, že tak to aspoň půjde rychleji. Partner si hrál s mladším synem na zemi, dcera seděla na gauči s mobilem. Věděla jsem, že tou poznámkou jsem je spíš odradila, ale v tu chvíli jsem byla hlavně napjatá a chtěla mít hotovo.
Když touha po dokonalosti zabije radost
Když jsem začala motat světýlka kolem stromku, dcera mě překvapila tím, že mobil odložila a došla blíž. „S čím ti mám pomoct?“ zeptala se a podala mi krabici s ozdobami. Místo abych byla ráda, automaticky jsem přepnula do režimu řízení. „Tyhle patří spíš nahoru, tyhle dál od sebe, jinak to vypadá divně,“ komentovala jsem každé její sáhnutí do krabice. Když vzala do ruky jednu velkou lesklou kouli a zamířila s ní doprostřed stromku, chytla jsem ji za ruku a kouli jí vzala. „Ne, tu ne sem.“ Protočila oči, ustoupila a pronesla: „Stejně to vždycky děláš sama, protože to jinak nikdo neudělá správně.“
Dělala jsem, že to neslyším, a soustředila se na další větvičky, jenže mi to pořád znělo v hlavě. Dcera mezitím vytáhla krabici s různými papírovými ozdobami, které dělaly děti ve škole a ve školce. Bez přemýšlení jsem vypálila: „Hele, tyhle papírový blbosti radši nedávej dopředu, kazí to fotky pro babičku.“ V tu chvíli se na mě podívala úplně klidně a zeptala se: „A proč jsme je teda dělali? Ty se za ně stydíš? A ten stromek děláš pro nás, nebo pro fotky?“ Zůstala jsem stát s rukou napůl zvednutou a nevypadlo ze mě ani slovo.
Okamžik, kdy poprvé pouštím kontrolu
Došlo mi, jak strašně podobně zněla moje máma, když jsem jako dítě přinesla domů svoje výtvory. Taky je nikdy nechtěla mít „na očích“, aby to nenarušovalo její představu pořádků. Pamatuju si ten pocit, jak mě to mrzelo, ale nějak jsem si to s ní nikdy nevyříkala. V tu chvíli jsem měla chuť se bránit, vysvětlovat, že chci jen, aby to bylo hezké a sladěné. Jenže uvnitř jsem cítila, že dcera přesně pojmenovala, o co jde. V obýváku bylo najednou ticho. Partner přestal mluvit, syn zvedl hlavu od hraček. Došlo mi, že jestli teď jen mávnu rukou, vlastně jí říkám, že její názor a snaha jsou vedlejší.
Položila jsem ozdobu zpátky do krabice a šla si sednout na kraj gauče. Doslova jsem si sedla na ruce, abych na ten stromek přestala sahat. Chvíli jsem jen mlčela a pak ze mě vypadlo: „Promiň, přehnala jsem to. Někdy řeším kraviny víc než lidi kolem sebe.“ Nebylo mi u toho úplně dobře, ale řekla jsem jí, že budu ráda, když stromek dozdobí ona. Jak chce. I s těmi papírovými řetězy a křivými hvězdičkami. V hlavě mi běželo, že chci, aby si jednou pamatovala spíš tu atmosféru, náš společný čas, ne to, jestli byly koule ve stejných rozestupech.
Dcera se na mě nejdřív dívala trochu podezřívavě, jako by čekala, kdy zase začnu komentovat každý její pohyb. Pak se ale usmála a šla pro bráchu, aby zdobili spolu. Partner se postavil k nim a začal jim podávat ozdoby. Já jsem seděla opodál a pozorovala, jak se stromek plní ozdobami na jednom místě a prázdnými místy jinde. Samozřejmě mi v hlavě naskakovaly poznámky typu „tohle je moc dole“ nebo „tady je toho moc“, ale vědomě jsem držela pusu. Místo toho jsem se zhluboka nadechovala a poslouchala, jak se hádají, která ozdoba je nejhezčí a kde musí být rozhodně vidět.
Večer jsme zhasli světla a rozsvítili jen stromek. Když jsem se na něj podívala, napadlo mě, že z hlediska nějaké představy dokonalosti je to asi náš nejpodivnější stromek vůbec. Nic symetrického, barevně všechno možné, vpředu samé papíry. Ale nějak mi to bylo jedno. Víc jsem si všímala toho, jak se dcera tiskne k bráchovi a ukazuje mu „svoje“ ozdoby, o které bych já dřív nestála. Uvědomila jsem si, že jedna její prostá otázka mě možná zastavila dřív, než bych jim ty Vánoce pokazila stejně jako ty svoje. V duchu jsem si slíbila, že až mě příště chytne touha mít všechno dokonalé, vzpomenu si na chvíli, kdy jsem stála s ozdobou v ruce a poprvé se rozhodla ji nepověsit podle sebe.
