Článek
Sedím večer na konci listopadu v kuchyni, talíř od večeře ještě na stole, a bezmyšlenkovitě projíždím mobil. V maminkovské skupině se objevují fotky adventních kalendářů – kosmetické, lego kalendáře, s plyšáky, jeden prý „jen“ za dvanáct set. Automaticky přepočítávám v hlavě, kolik mi zbývá do výplaty po nájmu, zálohách na energie a kroužku. Vím, že i ty běžné kalendáře za pár stovek pro mě teď nejsou samozřejmé. Do toho mi v hlavě naskočí, jak dcera poslední dny mezi řečí říká: „Pavla má kalendář s laky na nehty“ a „Nela dostane s hračkama pro panenky“. Na chvíli mě napadne, že to prostě letos vynecháme, že se přece nic nestane. Jenže ten pocit, že ji kvůli penězům o něco připravuju, se mě drží. Zavřu aplikaci, otevřu šuplík s papíry a obálkami a napadne mě, že jí zkusím něco slepit sama. Připadám si trochu trapně, ale zároveň mi to nedá.
Domácí advent z obálek místo čokolád
Když usne, roztáhnu na stole barevné papíry, staré obálky, lepidlo, fixy. Původně chci jen napsat čísla a nějak to seřadit, ale nakonec beru i malé lístečky. Začnu psát věty místo sladkostí. „Dnes si večer upečeme první plech cukroví.“ „Dnes si spolu zahrajeme pexeso.“ „Dnes si pustíme pohádku a já vypnu mobil.“ Jsou to věci, které stejně mám v hlavě jako plán „až bude čas“, jenže na ně obvykle nedojde. Jak to píšu, začíná mi docházet, že se tím vlastně sama sobě upisuju, že ten si čas opravdu vyhradím. Najednou to nejsou jen roztomilé nápisy, ale malé sliby. Když potom připevňuju obálky na provázek přes dveře do kuchyně, jsem nervózní. Nedokážu odhadnout, jestli z toho bude nadšená, nebo jí to vedle spolužaček s „opravdovými“ kalendáři bude připadat chudé.
Prvního prosince ráno přijde do kuchyně ještě s rozcuchanými vlasy, v ruce plyšáka, a v půlce kroku ztuhne. „Ty jo, co to je?“ vyhrkne a už běží k obálkám. Prsty přejíždí po číslech, nahlas počítá až do čtyřiadvaceti a ptá se: „To je jako fakt pro mě?“ Jen přikývnu, nějak mi v tu chvíli nejde mluvit. Hned se dožaduje, že jedničku musí otevřít hned teď, a tak jí to dovolím. Roztrhne obálku opatrně, vytáhne lístek a čte nahlas: „Dnes večer: horká čokoláda a pexeso jen my dvě.“ Chvilku mlčí, kouká na papírek, pak na mě a úplně vážně se zeptá: „A fakt to uděláme? Protože tyhle věci občas nestihneme.“ Zaskočí mě to. Vím, že mívám pozdější příchody a často něco přesouvám, ale slyšet to takhle od ní mě hodně mrzí. Řeknu jen: „Jo, dneska to fakt bude,“ a uvnitř si říkám, že prostě musí.
Práce, výčitky a první večer jen spolu
V práci je ten den klasický předvánoční stres. Maily přibývají, telefon zvoní, šéf mezi řečí nadhodí, že by se hodily nějaké přesčasy, protože se dohání zakázky. Kolegyně přikyvuje, někdo vtipkuje, že doma stejně nic neuteče. Mně se ale vybaví ten ranní lístek a její výraz, když se ptala, jestli to platí. Chvíli jen sedím u počítače a přemlouvám se, že by jeden delší den nic nezměnil. Nakonec se nadechnu a řeknu nahlas, že dneska potřebuju odejít včas. Vidím, jak se kolegyni nelíbí, že na ni padne víc práce, ale nemám sílu to zase vzít zpátky. Cestou domů se ještě zastavím v obchodě, koupím kakao a šlehačku, ať z toho má aspoň trochu slavnostní pocit. Jakmile otevřu dveře, dcera už na mě volá z pokoje, že má nachystané pexeso, a skoro mě táhne do kuchyně za ruku, jako by se bála, že si to rozmyslím.
Večer u stolu je najednou jiný, než na jaký jsme zvyklé. Nemíchám u toho polévku ani nepíšu nákupní seznam, jen sedím naproti ní s hrnkem kakaa a obracím kartičky. Všímám si, že neodbíhá pro tablet, neptá se, jestli může „u toho“ koukat na video. Povídá si. Říká mi, s kým sedí v lavici, co jí řekla učitelka, že ji mrzí, když se v družině nemá ke komu přidat. Nikam nespěchá, má čas doříct větu. Tenhle večer je začátek. Další dny vytahuje z obálek nové lístečky – jednou „čtení s baterkou pod peřinou“, jindy „procházka po městě a světýlka“. Ne vždycky to vyjde úplně podle představ. Jednou mi šéf na poslední chvíli oznámí, že potřebuji zůstat déle, jindy má ona besídku a je večer úplně vyčerpaná. Občas úkol přesuneme na jiný den, ale většinou mě to opravdu donutí zavřít počítač včas a nevzít „ještě jeden“ hovor.
Z kalendáře se stává něco mnohem víc
Postupně si všímám, že se na ty obálky netěší jen ona, ale i já. Přemýšlím ráno v tramvaji, co nás večer podle lístku čeká, a pomáhá mi to nepodléhat pocitu, že žiju jen mezi prací a povinnostmi. Tyhle malé předem naplánované chvíle s dcerou mi začínají připadat důležitější než pracovní kalendář. A dcera o tom mluví jako o samozřejmé součásti dne – „co máme dneska v obálce?“ se stane naší větou u snídaně. Vidím, že je klidnější, víc mi vypráví, častěji přijde jen tak s tím, že si chce sednout ke mně na gauč. Nemyslím si, že to všechno vyřešil jeden provázek s obálkami, ale něco se změnilo.
Jednoho večera kolem Mikuláše otevře další obálku. Čte: „Dnes: stavění bunkru z dek a film v pyžamu.“ Začne se smát, obejme mě kolem pasu a běží pro deky. Taháme je z gauče, věšíme je přes židle, cpeme pod ně polštáře. Je to trochu chaotické, ale je jí to jedno. Když si pak lezeme dovnitř a ona se ke mně přitiskne, podívá se na mě úplně vážně a řekne: „Mami, já jsem myslela, že v adventním kalendáři mají být samé bonbony, ale tenhle je nejlepší, protože tě mám každý den jen pro sebe.“ Je mi do pláče a nic chytrého neřeknu. Jen ji pohladím po vlasech a v duchu si říkám, že jestli mi letos něco došlo, tak to, že jí mnohem víc než čokoláda chyběl ten čas, kdy jsem prostě jen s ní. A že to není věc, kterou bych chtěla ztratit, až ty obálky po Vánocích sundám.
