Článek
Poslední měsíce se u nás doma večery hodně změnily. Místo televize sedíme s Petrem u stolu, děti spí vedle v pokoji a my s kalkulačkou v ruce počítáme, kde ještě můžeme ušetřit. Nájem šel nahoru, energie taky, do toho kroužky pro děti. V práci pořád slyším, kdo kde co levněji koupil, a téma „Polsko“ se tam řeší skoro každý týden. Kolegové se předhánějí, co mají o kolik levnější, a Lenka mě jednou mezi řečí sjede, že jsem „hloupá“, když tam ještě nejezdím. Dělám, že to přecházím, ale v hlavě mi to zůstane. Jednoho večera nad papírem s rozpočtem prostě řeknu: „Co kdybychom v sobotu jeli do Polska, aspoň jednou to zkusíme.“ Petr je opatrný, ptá se, jestli se to vyplatí kvůli benzínu, ale vidím na něm, že i on hledá nějakou úlevu. Nakonec kývne, že dobře, že uvidíme.
Levné kartony cigaret měly být výhra
V sobotu vyrážíme brzy ráno. Děti necháváme u mojí mámy, máme to jako „výlet za nákupy“. Cesta trvá něco přes hodinu a půl a už u hranic začínáme potkávat česká auta. Všechny míří stejným směrem, k obřímu supermarketu, o kterém všichni mluví. Uvnitř je plno, slyším češtinu na každém kroku a zvláštně mě to uklidní. Říkám si, že když tohle dělají tisíce lidí, tak to nemůže být nic hrozného. Začneme úplně normálně – jídlo, drogerie, nějaké sladkosti pro děti. Pak si vzpomenu na Lenkino: „Vem mi tam pár kartonů, u nás už skoro nekupuju.“ Přihodím do košíku tři kartony cigaret. V hlavě si rychle počítám, kolik na tom „vyděláme“ oproti českým cenám. Později přidám ještě dva, když jdeme kolem toho regálu znovu. Petr se u alkoholu zarazí, koukne do košíku a poznamená, že to začíná vypadat spíš jako nákup pro obchod než jako běžný nákup. Zeptá se, kolik je vůbec povolené množství cigaret. Mávnu nad tím rukou, že to je v rámci EU a všichni takhle berou pro známé, že to přece nikdo neřeší. V tu chvíli mě napadne, jestli to nepřeháníme, ale rozhodnu se to neřešit. Jdeme k pokladně, zaplatíme a já jsem spíš pyšná, jak jsem „chytře“ nakoupila.
Když to všechno začneme skládat do kufru, ten nepříjemný pocit se vrátí. Tašky s jídlem, drogerií, k tomu ty naštosované kartony. Vidíme, že je toho hodně. Petr nic neříká, jen tak kývne směrem ke kufru, ale já to vnímám. V tu chvíli mi volá Lenka. Hlas má nadšený, ptá se, jak jsme pořídili. Nadšeně jí vyprávím, kolik jsem toho vzala, a ona mě ještě poprosí, jestli bych jí nevzala jeden karton navíc z trafiky vedle. Začnu mít z toho všeho špatný pocit, ale nahlas řeknu jen: „Jo, v pohodě.“ Nechci být ta, která dělá problémy, když jsem se sama nabízela, že jí něco přivezu. Tak se s Petrem ještě otočíme do trafiky, koupím další karton a při cestě zpátky k autu si opakuju, že je to jen pár krabiček navíc, že přece nikdo nebude kontrolovat každé auto.
Namátková kontrola, která všechno obrátila
Cestou k hranicím ale cítím, že jsem napjatější. Už to není lehký pocit „výletu“, spíš čekání, jestli se něco stane. Když v dálce uvidíme dodávku celní správy a kuželky na kraji silnice, Petr ztuhne. Já se ho snažím uklidnit, že to bude jen namátková kontrola, že projedeme. Jak se přibližujeme, vidíme, že některá auta mávnutím posílají dál a jiná odstavují bokem. V tu chvíli se mi sevře žaludek. Přemýšlím, jestli by šlo něco přendat do kabiny, pod sedačky, ale je to úplně nereálné, už jsme skoro u nich. Do toho mě točí myšlenka, že tohle celé jsem vymyslela já, že Petr by tam sám nikdy tolik cigaret nekoupil.
Celník na nás mávne, ať zastavíme u kraje. Cítím, jak mi je horko do tváří, ruce se mi lehce třesou, ale snažím se tvářit normálně. Zeptá se nás, odkud jedeme a co vezeme. Odpovím naučenou větu, že jen běžný nákup pro domácnost. Požádá nás, ať otevřeme kufr. Jakmile ho Petr zvedne, je mi jasné, že tohle neobhájím jako „běžný nákup“. Celník začne kartony přepočítávat, ptá se, pro koho to všechno je. Zkouším říkat, že něco pro nás, něco pro rodinu, ale rychle se do toho zamotám. Petr se drží spíš v pozadí, takže mluvím skoro pořád já a cítím, jak se do toho zamotávám čím dál víc. Celník zůstává klidný, ale je vidět, že má jasno. Řekne, že tohle už rozhodně nevypadá na osobní spotřebu a že to bude řešit jako dovoz za účelem dalšího prodeje. Vytáhne papíry, vysvětlí nám, jaká bude pokuta a že část zboží zabaví. Když vidím, jak ty kartony odnáší stranou, mrzí mě to skoro víc než ta částka, kterou mám zaplatit. Stojím vedle auta, lidi kolem projíždějí a já mám pocit, že všichni vědí, co se stalo, i když si nás ve skutečnosti nikdo nevšímá.
Cesta domů probíhá skoro v tichu. Petr občas poznamená něco typu „Když připočteme benzín a pokutu, jsme úplně v mínusu“, ale jinak moc nemluvíme. Doma vybalujeme zbytek nákupu a mně je trapně i před vlastními dětmi, i když samozřejmě netuší, co se stalo. Zavřu se v ložnici a volám Lence. Řeknu jí, že cigarety nebudou, protože nás zastavili celníci a část zboží zabavili. V jejím hlase slyším zklamání a zároveň zvědavost, ale už nemám sílu to rozebírat do detailu. Večer si zase sedneme s Petrem k rozpočtu, jako už tolikrát předtím. Tentokrát ale přiznám i něco, co jsem si předtím nechtěla připustit – že jsem nechtěla jen ušetřit, ale taky dokázat, že umím být „vychcaná“ a obejít systém. A že přesně kvůli tomu to dopadlo špatně. Neproběhne žádné velké drama, spíš unavené konstatování, že to byla hloupost. Z celého výletu mi zůstává hlavně stud a jasné rozhodnutí, že tohle zkoušet znovu nebudu. Stačila mi jedna zkušenost.
