Článek
Sedím v páteční tramvaji, venku je zima a já se poprvé vezu v novém béžovém kabátu. Šetřila jsem si na něj několik měsíců a pořád si nejsem úplně jistá, jestli to nebylo přehnané. Zároveň mám ale dobrý pocit, že na sobě nemám starou bundu z výprodeje, ale něco, co jsem si opravdu vybrala a chtěla. Připadám si v něm tak nějak dospěleji a upraveněji. Pořád myslím na práci, ale pomalu se snažím přepnout na víkendový režim. Mám místo u okna, což beru jako malé vítězství, vytáhnu mobil, ale spíš jen koukám ven a odpočívám.
Když pochvala kabátu nečekaně zabolí
Na další zastávce si ke mně přisedne starší paní s nákupní taškou. Tramvaj se mezitím dost zaplnila, takže si sedne opravdu těsně vedle mě. Chvíli si upravuje tašky, pak se na mě podívá, přejede mě pohledem od hlavy k patě a usměje se. Chvilku je ticho a pak řekne, že mám moc hezký kabát a že mi strašně sluší. Cítím, jak se trochu začervenám, poděkuju a v tu chvíli mě to její uznání vlastně potěší víc, než bych čekala. Jako by mi někdo zvenku potvrdil, že to nebyla úplně hloupá investice a že na mně opravdu vypadá dobře.
Paní se mě začne vyptávat, kde jsem kabát koupila a jestli byl drahý. Chvíli váhám, co říct, a tak jí naznačím, že jsem ho chytla ve slevě. Ve skutečnosti se mi ta částka pořád honí hlavou a trochu se za ni stydím. Ona chápavě pokývá hlavou a poznamená, že dnes je všechno drahé. To beru jako neutrální konstatování, ale hned potom bez zaváhání dodá, že je vidět, že ještě nemám děti, jinak bych si takovou věc určitě nedovolila koupit. V tu chvíli se zarazím. Úsměv mi zůstane na rtech jen ze zvyku, ale uvnitř mě to bodne. Dotkne se tématu, které je pro mě už delší dobu citlivé.
Cizí věty otevírají velmi citlivé rány
Hlavou se mi začnou honit myšlenky. Neví o mně vůbec nic. Neví, že s partnerem děti zkoušíme už delší dobu a nejde to. Neví, jak moc mě některé věty kolem mateřství dokážou rozhodit. Neví nic o tom, jaké mám priority, čeho jsem se už vzdala a čeho se bojím. Na chvíli zvažuju, že jí na to něco řeknu. Napadne mě poznámka „ono to není tak jednoduché“, ale v té plné tramvaji se mi do toho nechce. Představa, že vysvětluju svůj intimní život cizím lidem, kteří se dívají jinam, ale poslouchají, mě svírá v žaludku. Nakonec jen zamumlám, že každý to má jinak, a otočím se zase k oknu.
Paní to ale bere spíš jako pozvánku k dalšímu povídání. Začne vyprávět o svých vnoučatech, jak jim kupuje oblečení a hračky, jak jí dělají radost a jak už na sebe neutrácí, protože rodina je důležitější než hadry. Občas neutrálně přikývnu, usměju se, ze slušnosti se ptám na věk vnoučat. Navenek působím v pohodě, ale uvnitř jsem čím dál víc napjatá. Každá její další věta mi zní jako potvrzení toho, že „správná“ žena utrácí hlavně za děti a že všechno ostatní je vlastně sobectví. Rozumem vím, že to tak asi nemyslí, že mluví jen ze své zkušenosti. Ale stejně si její slova vykládám po svém.
Co si z jednoho setkání odnáším domů
Když se blíží moje zastávka, vstanu a slušně se rozloučím. Paní mi ještě jednou pochválí kabát a mezi řečí mi popřeje, ať se mi taky jednou narodí taková zlatíčka, jako má ona. Usměju se, něco jako „děkuju“ ze mě vypadne spíš automaticky. Vystoupím, dveře se zavřou a tramvaj odjede. Jdu směrem domů a místo toho, abych přemýšlela o tom, co budu dělat o víkendu, se mi v hlavě pořád dokola přehrává ten krátký rozhovor. Mrzí mě, že jsem to, co mě zabolelo, zase nechala být, jen proto, abych byla slušná. Zároveň přemýšlím, jestli jsem na takové narážky prostě moc citlivá, nebo jestli je v pořádku, že mi vadí, když mi úplně cizí člověk hodnotí život na základě jednoho kabátu.
Doma kabát pověsím na věšák a chvíli na něj jen koukám. Vybaví se mi ta věta o tom, že je vidět, že nemám děti, a na okamžik mě napadne, jestli si ho zítra vůbec chci vzít. Jestli si na něj vždycky vzpomenu i s tímhle zážitkem. Nakonec si ho zkusím znovu před zrcadlem. Chvilku se pozoruju a snažím se vnímat hlavně to, jak se v něm cítím já, ne co si o něm myslí někdo jiný. Řeknu si nahlas, že jsem si ho koupila proto, že mi dělá radost, a že moje hodnota ani moje budoucí rodina se neodvíjí od komentáře jedné paní v tramvaji. Dojde mi, že mám právo podobné otázky odmítnout, klidně větou „to je na mě moc osobní“, i když jde „jen“ o krátké setkání někde mezi dvěma zastávkami. A že tohle právo mám bez ohledu na to, jestli mám děti, nebo ne.
