Cizí žena mi v Lidlu položila ruku na rameno. To, co řekla, mě posadilo na zem

Bylo kolem poledne a já vešla do supermarketu mezi jedním pracovním hovorem a vyzvednutím dcery ze školky. Potřebovala jsem pár věcí na večeři a chtěla to mít rychle za sebou. Od rána jsem nic nejedla, jen hrnek kafe na prázdný žaludek, protože ten den začal dřív, než jsem stihla cokoli sníst. V hlavě jsem měla seznam, co koupit a co by se dalo oželet. Rýže, něco k masu, zelenina, jogurty pro malou. Projížděla jsem regály s košíkem v ruce a zároveň počítala čas. Pořád jsem měla v hlavě nepříjemnou myšlenku, kolik to zase bude stát, a že na účtu poslední dny moc nezbývá.

U chladicího regálu mi zavibroval telefon. Přišlo upozornění z banky, že zůstatek klesl pod nastavený limit. Přesně ta zpráva, kterou nechcete vidět, když držíte v ruce sýr za sedmdesát a vedle jsou levnější varianty. Začala jsem přerovnávat košík. Dražší věci šly zpátky, brala jsem levnější nebo menší balení. V duchu jsem sčítala cenovky, odečítala akce a zkoušela se vejít. Po chvíli se mi rozklepaly ruce a dýchala jsem rychle a mělce. Snažila jsem se tvářit, že je to v pohodě, protože stát v uličce a těžce dýchat mi přišlo trapné. Jenže čím víc jsem se hlídala, tím víc se mi tělo vymykalo kontrole.

Vedle mě se objevila žena, mohlo jí být kolem padesáti. Nenápadně mi položila ruku na rameno a tiše řekla: „Klidně si sedněte, nic se neděje. Dýchejte se mnou.“ Ta věta mě zastavila víc než cokoli. Posunula jsem košík ke straně, sjela zády po regálu a sedla si na paty. Najednou jsem už nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku. V očích mě pálily slzy, měla jsem stažené hrdlo, ale zároveň se mi ulevilo, že to nemusím držet v sobě. Jen jsem přikývla. Dýchala jsem podle ní, na čtyři doby nádech, na čtyři doby výdech. Pár lidí prošlo kolem, ale nikdo nic neříkal. Styděla jsem se, ale méně než předtím.

Žena poprosila kolemjdoucího zaměstnance, jestli by mohl přinést malý džus, a řekla, že to u pokladny zaplatíme. Zůstala u mě dřepět. Mluvila klidně, bez velkých gest. Vysvětlila, že to zná od syna, když mu klesne cukr, a že se to prostě stává i dospělým, když jsou hladoví a ve stresu. Vzala jsem krabičku a malými doušky vypila půlku. Po pár minutách se dech srovnal a ruce přestaly cukat. Hluk obchodu ustoupil, už mě tolik nerušil a já si uvědomila, že sedím na zemi v supermarketu a nic hrozného se nestalo. Přestávala jsem být tak bledá a žaludek se uklidnil.

Když jsem se zvedla, podržela mi košík a pomohla mi posbírat věci, které jsem si během třídění odložila na kraj regálu. Byla praktická, bez zbytečností. Ještě řekla: „Dneska si to zjednodušte. Není ostuda poprosit o pomoc.“ Ty jednoduché věty mi pomohly víc než jakékoli dlouhé vysvětlování. Zavolala jsem sestře a poprosila ji, jestli by mohla vyzvednout malou ze školky, a řekla jí, že přijdu o něco později. Souhlasila bez řečí. K původnímu nákupu jsem si u pokladny přihodila banán a rohlík. V tu chvíli to byl reálný plán: najíst se, zaplatit, dostat se domů.

U pokladny jsem nechala načíst i ten otevřený džus. Podívala jsem se po té ženě, abych jí řekla ještě jednou díky, ale mezitím se vytratila. Zůstala po ní jen ta klidná věta a pocit, že nejsem divná, když si sednu na zem a dýchám. Došlo mi, jak moc mi pomohlo, že to někdo řekl nahlas, bez posuzování a bez dramat. Zaplatila jsem, schovala účtenku a venku se nadechla chladnějšího vzduchu. Cestou domů jsem si v telefonu nastavila jednoduchou připomínku: jíst včas, pít vodu a říct si, když je toho moc.

Večer jsem z toho nedělala vědu. Uvařila jsem jednoduchou večeři, nic složitého, co by mě drželo hodinu u plotny. Malá jedla a ptala se, proč mám v kabelce prázdnou krabičku od džusu. Řekla jsem, že jsem byla hladová a unavená a že mi jedna paní pomohla. Neřešila to. Když šla spát, vrátila jsem se myšlenkami do obchodu. Ne kvůli trapasu, ale kvůli tomu, jak málo někdy stačí. Jedna věta, jedna krabička džusu, tři minuty dýchání. A taky rozhodnutí, že příště, když ucítím, že je toho na mě moc, zastavím se dřív. I kdyby to bylo mezi regály se sýry.