Článek
Bylo to obyčejné poledne v týdnu. S kolegyní jsme se domluvily, že po výplatě zajdeme do nějaké lepší restaurace, ne jen do kantýny za rohem. Chtěly jsme si udělat malou radost, sednout si, dát si normální oběd a na chvíli vypnout. Já ale i u takových věcí v hlavě automaticky počítám, kolik co stojí, protože mi poslední dobou dost narostly výdaje. Restaurace vypadala upraveně, nic okázalého, obsluha byla slušná, ale spíš věcná než milá. Říkala jsem si, že je to fajn oběd, který si jednou za čas můžu dovolit, a že není nutné to moc řešit.
Dvacetikorunové dýško, které spustilo trapnou scénu
Když nám přinesli účet, bylo na něm asi 780 korun. Na okamžik mě napadlo, že je to docela dost za obyčejný oběd, žádný alkohol, jen hlavní jídlo a nealko. S kolegyní jsme se domluvily, že to tentokrát zaplatím kartou já a příště zase ona. V hlavě jsem si rychle přepočítala, kolik mi zbývá do další výplaty, a došlo mi, že nějaká větší částka navíc by mě teď dost zatížila. Zároveň jsem ale nechtěla odejít úplně bez dýška. Přišlo mi trapné nechat nulu. Tak jsem číšníkovi řekla, ať na terminálu nastaví 800 korun, že ta dvacka navíc je pro něj.
V tu chvíli se na displej krátce podíval, zvedl obočí způsobem, který jsem nemohla přehlédnout, a beze slova odešel k pokladně. Vnímala jsem to jen napůl, protože jsme si s kolegyní ještě něco vykládaly. Za chvíli se ale vrátil, položil přede mě dvě desetikoruny a úplně klidným, skoro neutrálním hlasem řekl, ať si to prý nechám, že „takhle dýško nevypadá“. V tu chvíli jsem měla pocit, že to v restauraci na okamžik ztichlo. Od vedlejšího stolu se někdo otočil. Zrudla jsem a nebyla jsem schopná hned cokoliv říct.
Stud, naštvání a tichý konec oběda
Automaticky jsem ty mince vzala a strčila do peněženky, jen jsem něco zamumlala ve smyslu „aha, dobře“. Připadala jsem si, jako bych udělala něco společensky strašně nevhodného. Kolegyně na něj koukala dost nevěřícně a když odešel, jen tiše poznamenala, že to teda přehnal. Já jsem ale v první chvíli mnohem víc řešila sebe. Jestli jsem fakt byla tak „lakomá“, že se mu to zdálo jako výsměch. Najednou mi přišlo, že se na mě všichni dívají, i když to tak asi nebylo. Dobrá nálada u stolu zmizela, dopily jsme v podstatě v tichu a během pár minut jsme už stály u věšáku a chystaly se k odchodu.
Cestou k tramvaji jsme to s kolegyní rozebíraly. Já jsem v hlavě pořád přepočítávala, kolik vlastně běžně nechávám jinde a jestli je dvacet korun za takový účet fakt taková urážka. Pořád se mi tam míchal stud s naštváním. Stud za to, že mě někdo veřejně „nachytal“ na tom, kolik dávám dýško, a naštvání z toho, že si to vůbec dovolil komentovat. V tramvaji jsem vytáhla mobil a zkusila si najít tu restauraci na mapách. Zajímalo mě, jestli jsem byla jediná, komu se něco takového stalo. V recenzích jsem našla pár komentářů o arogantním personálu a o tom, že host se tam cítí spíš na obtíž. Najednou jsem se necítila tak provinile.
Kde končí slušnost a začíná moje hranice
Kolegyně mi navrhovala, ať tam taky napíšu svou zkušenost, že by to třeba někomu otevřelo oči. Mně se do toho ale nechtělo. Nemám ráda veřejné řešení konfliktů a představa, že se tam pod mým jménem začne rozvíjet hádka, mi nebyla příjemná. Řekla jsem si jen, že tam prostě už nepůjdu a že tohle je pro mě nepřijatelné. V duchu jsem si přehrávala, co bych mu bývala mohla říct, kdybych nebyla v šoku. Něco ve stylu, že dýško je dobrovolné a že komentovat ho před ostatními hosty není v pořádku. Zároveň jsem začala víc přemýšlet o tom, jak vlastně dýška vnímám. Kdy mi dává smysl přidat víc, kdy míň a kde je moje hranice, za kterou už jít nechci jen proto, abych před někým nevypadala „levně“.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi a trochu jsem čekala, že mě seřve, že jsem dala málo. Místo toho se spíš pozastavil nad tím číšníkem. Řekl, že dvacka možná není žádná sláva, ale pořád je to něco navíc, a hlavně je to moje volba. Udělal si ze mě trochu srandu, že jsem „královna dvacetikaček“, ale zároveň jasně řekl, že komentovat výši dýška je z jeho strany neprofesionální a že on by tam už taky nešel. Docela se mi ulevilo, že to nevnímá jako moji ostudu. Od té doby mám tu scénu v hlavě pokaždé, když platím v restauraci. Připomíná mi, že dýško má být dobrovolné gesto, kterým ocením službu, a ne něco, kvůli čemu se nechám veřejně ponižovat jen proto, abych někomu dokázala, že na to mám.
