Článek
Odpoledne vyzvedávám dceru ze školky a jedeme rovnou na větší nákup. Jsem po práci unavená, v hlavě mi běží seznam, co ještě musím večer stihnout – prádlo, večeře, něco málo do práce. Vím, že v supermarketu chci být co nejkratší dobu, nejradši bych prostě rychle projela uličky a moc u toho nepřemýšlela. A taky vím, že u jogurtů se dcera skoro vždycky zastaví a bude chtít ten svůj, s barevným víčkem. Většinou jí ho prostě vezmu, stojí pár korun a máme obě klid. Už je to takový náš rituál, nad kterým moc nepřemýšlím.
Když zvyk narazí na rodinný rozpočet
Přijdeme k lednici s mléčnými výrobky a scénář je stejný jako vždycky. Dcera ani nemusí nic říkat, jen sáhne po tom svém kelímku a podá mi ho do ruky. Já ho bez rozmýšlení dám do košíku, je to pro mě tak navyklé, že si to skoro neuvědomuju. Až když jedeme dál, v hlavě se mi vybaví náš poslední večerní rozhovor s partnerem o tom, že bychom měli víc hlídat, za co utrácíme. Shodli jsme se, že se nám ty malé „blbůstky“ nějak rozjely. Před očima mám naši lednici, kde leží obyčejné bílé jogurty, které dcera normálně jí, když jí je třeba ozdobím ovocem nebo müsli.
Zastavím se uprostřed uličky a chvíli tam jen stojím s košíkem v ruce. Dcera už je pár kroků přede mnou a něco si prohlíží. Hlavou mi běží, jestli má cenu řešit zrovna tenhle jeden jogurt. Dvanáct korun pro náš rozpočet nic zásadního neznamená. Zároveň mě ale dost štve ten pocit, že dětem skoro všechno automaticky kupujeme, jen aby byl klid, a pak se divíme, že berou plné košíky jako samozřejmost. Přemýšlím, jestli se mi chce teď řešit scénu v obchodě, když jsem unavená a nejradši bych měla nákup do deseti minut hotový. Nakonec se nadechnu, otočím se zpátky k regálu a ten kelímek vrátím na místo. Sama sobě říkám: „Tak, a teď to prostě zkusíš vydržet.“
Pláč u rohlíků a tichý boj uvnitř
Dceru doženu u rohlíků a říkám jí, že ten jogurt dneska nekoupíme, protože máme doma jiné a nemůžeme si brát všechno, na co máme zrovna chuť. Vidím, jak se jí v tu chvíli stáhnou koutky, oči se jí zalijí slzami a začne fňukat, že tenhle má nejradši a že „ho přece vždycky máme“. S každým jejím „prosííím“ mám větší chuť vrátit se k regálu a hodit kelímek zpátky do košíku, jen ať je ticho. Mám pocit, že se po nás lidi kolem začínají nenápadně otáčet, a i když možná jen koukají do regálů, začínám se červenat. Připadám si přísná a trapná zároveň. Snažím se ale mluvit klidně, dřepnu si k ní a pořád dokola opakuju, že chápu, že ji to mrzí, ale že dneska tenhle jogurt nekoupíme. Že doma máme jiné a že to není tak, že jí nic nedopřeju, jen prostě nemůžeme mít pokaždé všechno.
U pokladen dcera pořád popotahuje, občas jogurt připomene, jako by doufala, že si to rozmyslím na poslední chvíli. „A nemůžeme se vrátit?“ zkusí to ještě jednou. Nabízím jí, že si doma může vybrat, jestli si dá banán, nebo ten obyčejný jogurt s müsli, a že si to spolu hezky nachystáme. Snažím se jí dát aspoň nějaký pocit volby, i když ten konkrétní jogurt prostě nebude. V duchu ale pořád přemýšlím, jestli nepřeháním. Kvůli jednomu kelímku dělat takový rozruch. Zároveň si připomínám, že nejde jen o peníze, ale o to, abych se naučila neustupovat při prvním pláči. Cestou z obchodu se dcera postupně uklidní, chytne se mě za ruku a začne se bavit o tom, co budeme dělat večer. Já ale v sobě ještě dlouho cítím nepříjemný pocit viny, jako bych jí něco důležitého upřela.
Partnerovo uklidnění a první malá změna
Večer u večeře to partnerovi vyprávím skoro jako přiznání. Popisuju mu, jak jsem tam stála uprostřed uličky, jak jsem se cítila hloupě a jak moc jsem váhala, jestli ten jogurt nakonec přece jen nevzít. Čekám, že řekne něco ve smyslu „no tak kvůli jednomu jogurtu…“, ale on jen pokrčí rameny a řekne, že je rád, že jsem ho vrátila. Že někde ty hranice prostě být musí, jinak budeme dětem kupovat všechno pořád. Dodá, že příště můžu zkusit dceři říct dopředu, že dneska žádné „extra“ věci nebereme, aby to pro ni nebylo překvapení až u regálu. Ta jednoduchá věta „udělala jsi to dobře“ mě zvláštně uklidní. Dojde mi, že celý den v hlavě řeším něco, co dcera nejspíš za pár dní ani nebude brát jako velké drama.
O pár dní později jdeme na nákup znovu a já cítím, jak se mi v břiše trochu stáhne, když se blížíme k jogurtům. Tentokrát jí už před vchodem do obchodu říkám, že dneska bereme jen věci na seznamu a že sladký „speciální“ jogurt nebude, protože máme doma jiné. Přikývne. Jiný den se při nákupu zastaví u regálu, podívá se na mě a místo aby automaticky sáhla po svém kelímku, se zeptá: „A mami, je dneska ten den, kdy si můžeme vzít ten dobrý jogurt?“ V tu chvíli mě to trochu zarazí. Uvědomím si, že si náš konflikt v obchodě zapamatovala. Že pochopila, že to není samozřejmost, ale něco, na čem se domlouváme. Ten den jí řeknu, že ano, že dneska ten jogurt vzít můžeme. A sama pro sebe si uvědomím, že právě v těchhle obyčejných chvílích mezi regály se učíme mluvit o penězích, přáních a hranicích. A že i takové malé váhání a rozhodování může mít nakonec docela velký smysl.
