Článek
Odpoledne po práci jsem vyzvedla dceru ze školky. V šatně byl hluk, děti se honily, venku se už stmívalo a já jsem si v hlavě odškrtávala večeři, koupání a věci na zítřek. Paní učitelka mi podala srolovaný výkres a dcera za mnou opakovala: „Nepomačkej to, mami.“ Ujistila jsem ji, že ho pohlídám, ale byla jsem myšlenkami jinde. Dřív jsme si po školce sedly na pět minut s čajem, jen tak. Poslední týdny to často přeskočíme, abychom všechno stihly. Výkres jsem vzala do ruky a spěchaly jsme na zastávku.
Výkres čeká, tempo dne jede dál
V tramvaji si ho chtěla rozmotat. Držela ho už jen dvěma prsty, skoro jí klouzal. Zarazila jsem ji, protože bylo plno a bála jsem se, že ho někdo při vystupování přiskřípne. „Podíváme se na něj doma v klidu,“ řekla jsem jí a ona přikývla. Celou cestu ale hladila ten okraj papíru a pohledem mě kontrolovala, jestli na něj nezapomenu. Já jsem zírala na dveře tramvaje a přemýšlela, jestli máme doma ještě rajčata na omáčku a co zítra s kroužkem. Vystoupily jsme a já jsem výkres pevněji sevřela. Dcera do mě ťukla rukavicí a řekla: „Hlavně ho nezmačkej.“
Doma začala rutina. „Boty dolů, ruce umýt,“ a já mezitím postavila vodu na těstoviny a na pánvi začala rychlou omáčku. Výkres jsem odložila na linku, dál od sporáku, a řekla jí, ať chvilku vydrží, že to tady prská a je horká voda. Trochu se zatvářila uraženě, ale pak si sedla na zem a začala stavět z kostek. Volala na mě, ať se podívám, ale já jsem míchala omáčku a pokukovala po časovači. Po večeři jsme ještě rychle uklidily talíře, šly do koupelny a ona po pár minutách v pyžamu usnula skoro mezi řečí. Výkres zůstal ležet na lince, vedle utěrky.
Malý hrnek, velké poselství o čase
Když usnula, uklidila jsem kuchyň, setřela sporák a konečně jsem si k výkresu sedla. Rozmotala jsem ho opatrně, jak mě tolikrát prosila. Na obrázku jsme byly my dvě pod barevným podzimním stromem, držely jsme se za ruce. V pravém rohu byl malý puntíkatý hrnek a vedle něj křivě připsané „mami“. Došlo mi, že je to můj hrnek na čaj. Ten, ze kterého jsme dřív pily ty naše pětiminutové čaje po školce. Najednou jsem měla pocit, že jsem na něco důležitého přestala myslet. Spíš než na barvy jsem se dívala na ten malý roh s hrnkem. Tichá připomínka. V krku se mi stáhlo a měla jsem chuť jít ji vzbudit, ale jen jsem výkres uhladila dlaní a složila ho zpátky.
Nakoukla jsem k ní do pokoje a šeptem jí poděkovala. Spala zabořená v peřině a tiše oddechovala. Ráno u snídaně jsem se na ten hrnek zeptala. „Proč je tam?“ Podívala se na mě přes lžíci s jogurtem: „Aby sis se mnou zas dala čaj. Pořád spěcháš.“ Řekla to klidně, bez výčitky. Spíš jako konstatování. Najednou jsem pochopila, že to není stížnost, ale prosba o společnou chvilku. Žádný velký plán, jen čas. Ještě u stolu jsem si v telefonu posunula budík o deset minut dřív a tiše jsem si řekla, že to tak zkusíme.
Další ráno jsme opravdu vstaly o těch deset minut dřív. Uvařila jsem čaj do toho mého puntíkatého hrnku a nalila trochu i jí. Seděly jsme jen tak u stolu, ani jedna nic moc neříkala, a přesto to bylo jiné. Výkres jsme pověsily na lednici. Ten malý roh s hrnkem nás teď vždycky na chvilku zastaví, když jdeme pro mléko nebo magnetku. V telefonu mám do osmi zapnutý režim Nerušit, aby mi tam nesvítily zprávy a maily. Je to drobnost, ale doma je klidněji. Nechci, aby naše pětiminutové čaje zmizely kvůli tomu, že pořád něco nestíhám.
