Článek
Večer po večeři jsme se chystaly do postele. Chtěla jsem jí jen nachystat oblečení na druhý den do školky a v tu chvíli se najednou rozbrečela. Mezi vzlyky opakovala, že už do školky nechce. Ptala jsem se jí proč, ale jen kroutila hlavou a říkala, že „se jí tam nelíbí“. Byla jsem unavená po celém dni, hlavu plnou práce a povinností, a navíc už se párkrát stalo, že takhle brečela jen proto, že se jí prostě nikam nechtělo. V první chvíli jsem to upřímně brala jako další kolo klasického „nechce se mi“ a spíš jsem ji hladila, snažila se ji uklidnit a odvést řeč, než abych to začala nějak víc rozebírat.
První nenápadné signály, které jsem přehlížela
Když usnula a v pokoji bylo ticho, začala jsem nad tím ale přemýšlet. Hlavou mi proběhlo, jestli na ni třeba někdo není zlý, jestli jí tam někdo neubližuje, nebo není nemocná. Vím, že od minulého týdne mají novou paní učitelku, ale zatím si na nic nestěžovala, naopak o ní skoro nemluvila. Ležela jsem v posteli a říkala si, že ráno se jí na to zeptám znovu, až nebude tak rozrušená a nebudeme obě tak unavené. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to asi bude jen únava a přechodná nechuť, kterou zná každé dítě. S tím pocitem jsem nakonec usnula.
Ráno ale bylo všechno jinak. Dcera vstávala ještě protivnější než obvykle a hned mezi dveřmi dětského pokoje prohlásila, že ji bolí bříško. U ní už vím, že „bolení bříška“ často znamená spíš nervozitu než nemoc, tak jsem se jí snažila opatrně vyptat, jestli jí je opravdu fyzicky špatně. Nechtěla snídat, posouvala talíř po stole a jen seděla. Oblékala se strašně pomalu, pořád se ke mně chodila tulit a opakovala, jestli by dnes nemohla zůstat doma. Já v hlavě měla schůzky, e-maily, co musím stihnout, a zároveň jsem cítila výčitky, že ji tlačím do něčeho, co nechce. Nakonec jsem se rozhodla, že ji do školky odvedu, ale že si tam s tou novou učitelkou promluvím a alespoň zjistím, co se děje.
Když se obavy změnily v nepříjemnou jistotu
Cestou do školky byla nezvykle tichá. Normálně něco povídá, vypráví, co si vezme do školky nebo na co se těší. Ten den nic. Držela mě za ruku mnohem pevněji než jindy a spíš se ke mně tiskla, než aby šla vedle mě. Když jsme byli skoro u brány, najednou vyhrkla, že na ni „paní křičí“. Zastavila jsem se a chtěla se jí doptat, co přesně tím myslí, ale dřív než jsem stihla něco říct, už jsme zvonily a otevírala se nám branka. Řekla jsem jí jen, že to spolu zkusíme zjistit a že tam s ní ještě chvíli zůstanu, a snažila jsem se působit klidně, i když ve mně zůstal nepříjemný pocit.
Jakmile se otevřely dveře do třídy, hned jsem slyšela novou paní učitelku. Zvýšeným, až ostrým hlasem okřikovala jiné dítě kvůli úplné maličkosti, jestli si dobře pamatuju, šlo o to, že si něco nedalo hned na své místo. V šatně bylo najednou zvláštní ticho, pár dětí sedělo potichu na lavičce a koukalo do země, nikdo si moc nepovídal. V tu chvíli se mi dcera křečovitě zavěsila na nohu a odmítala se zout. Začala skoro až panikařit, brečela a opakovala, že tam nechce. Jak jsem tam stála, došlo mi, že včerejší pláč i ranní „bolení bříška“ spolu nejspíš souvisí a že jsem to večer možná odbyla moc rychle.
Rozhodnutí nenechat to být a poslouchat ji
Nakonec jsem se odhodlala a oslovila paní učitelku. Řekla jsem jí, že mám pocit, že se dcera poslední dny do školky bojí a že by mě zajímalo, jestli si všimla něčeho, co by to mohlo způsobit. Ona zareagovala trochu dotčeně, s povzdechem, že dnešní děti jsou „hrozné citlivky“ a že je potřeba je „trochu zocelit“. Zatímco to říkala, znovu zvedla hlas na jiné dítě, které se loudalo u oblékání. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a bylo mi jasné, že ji tam ten den nenechám, i kdyby to v práci mělo být sebevíc komplikované. Omluvila jsem se, že dcera není v pohodě, řekla, že ji dnes vezmu domů, a začala ji znovu oblékat, i když paní učitelka protočila oči a bylo vidět, že jí to vadí.
Venku před školkou jsem zavolala do práce a narychlo měnila plány. Cítila jsem směs viny a úlevy. Viny, že jsem její první signály brala na lehkou váhu, a úlevy, že jsem ji tam přece jen nenechala. Po cestě domů se trochu uklidnila a začala mi víc vyprávět. Říkala, že paní často křičí, někdy je nenechá jít hned na záchod, i když si řeknou, a dělá si legraci z dětí, když se rozpláčou. Slyšet tohle od čtyřletého dítěte pro mě nebylo jednoduché. Hlavou mi běželo, nakolik to může zkreslovat a co si přibarvuje, ale i tak mě to dost rozhodilo.
Večer, když usnula, jsem sedla k počítači a napsala e-mail vedení školky. Popsala jsem, co mi dcera říkala, i to, co jsem ten den sama viděla a slyšela, a požádala o schůzku. Měla jsem v sobě pořád zmatek, ale zároveň jasno v jedné věci: že tohle pro mě není jen „ráno se jí nechce“. Že jde o konkrétní strach z konkrétního chování dospělého. A sama sobě jsem v duchu slíbila, že příště vezmu její první slzy vážněji, i když zrovna budu mít hlavu jinde a budu unavená. Protože pro ni je to celé mnohem větší věc, než se mi možná na první pohled zdálo.
