Článek
Seděla jsem u linky, míchala omáčku a v hlavě měla spíš pracovní maily než cokoli jiného. Manžel byl ještě v práci, starší syn u kamaráda a doma se mnou byly jen naše dvě mladší děti. Měly si hrát ve svém pokoji, ale podle dupání bylo jasné, že běhají po celém bytě. Z kuchyně jsem na ně volala, ať nelítají v ložnici, že tam nemají co dělat, ale říkala jsem to spíš automaticky. Potřebovala jsem dovařit, připravit svačiny na další den, uklidit aspoň to nejnutnější. Bylo to jedno z těch úplně obyčejných odpolední, kdy člověk funguje tak nějak automaticky a doufá, že se nic výjimečného nestane.
Nečekaný nález dětí uprostřed vaření
Jenže najednou oba přiběhli do kuchyně. Smáli se, jeden přes druhého začali povídat a dcera mi pyšně strkala pod nos malou látkovou taštičku. V tu vteřinu mi došlo, co to je, a úplně jsem ztuhla. Ruce jsem měla od vaření, ale automaticky jsem jí taštičku vzala, skoro jsem jí ji vytrhla z ruky. Děti na mě koukaly a dcera se ptá: „Mami, co to je? A proč to máte schovaný úplně nahoře ve skříni?“ Cítila jsem, jak mi horko stoupá do obličeje. Napadlo mě asi deset různých možností, většina úplně pitomých, a snažila jsem se nevyhrknout první blbost, co mě napadla.
Řekla jsem jim, ať si na chvíli sednou ke stolu, že si o tom povíme. Tím jsem získala aspoň pár vteřin na to, abych popadla dech. Taštičku jsem nechala u sebe a sedla si k nim. Zeptala jsem se, co si myslí, že to je. Dcera to hned vzala jako legraci, že to vypadá jako nějaká „tajná kosmetika“. Mladší syn to přirovnal k hračce, kterou má kamarád, ani pořádně nevěděl k jaké. Bylo vidět, že se jim to spojuje spíš s něčím vtipným a neznámým než s něčím strašně zakázaným. Trochu se mi ulevilo. Došlo mi, že nemusím vysvětlovat úplně všechno do detailu, že jde hlavně o to zůstat v klidu a dát jim nějakou jednoduchou, srozumitelnou odpověď.
Jak vysvětlit dětem věci dospělých
Nadechla jsem se a řekla jim, že to jsou věci pro dospělé, které používáme s tátou, když jsme spolu sami. Přirovnala jsem to k tomu, když mají oni svoje tajné hry, deníčky a schovky, do kterých nechtějí, abychom jim sahali nebo se do nich dívali. Vysvětlila jsem, že to není nic nebezpečného, ale že to není určené pro děti, a proto to máme schované úplně nahoře. Navázala jsem na naše dřívější rozhovory o tom, že každý má svoje soukromí – že oni mají svoje, a že ho respektujeme, a stejně tak má svoje soukromé věci máma s tátou. Dcera se ještě opatrně zeptala, jestli to má něco společného s tím, když se mají dospělí rádi. Kývla jsem a řekla jen, že ano, že to spolu souvisí, ale že víc si o tom budeme povídat, až budou starší.
Když jsem viděla, že už se neptají a vypadá to, že jim to takhle stačí, obrátila jsem pozornost zpátky k večeři. Zeptala jsem se, kdo mi pomůže prostřít, komu mám dát jaké příbory. Za chvíli už řešili jen to, kdo si vybere večerní pohádku, a napětí postupně opadlo. V duchu jsem si ještě chvíli opakovala, co jsem řekla, jestli jsem to nepřehnala nebo naopak něco nezlehčila. Po večeři jsem taštičku vzala do ložnice a přendala ji úplně jinam, opravdu nedostupně. U toho jsem si v duchu nadávala, jak naivní je spoléhat na to, že „nahoře na polici“ je v bytě s dětmi bezpečné místo.
Smích, pravidla a nové rodinné hranice
Večer, když děti usnuly, jsem to vyprávěla manželovi. Nejdřív mi bylo strašně trapně, jen při vzpomínce na to, jak s tím oba vběhli do kuchyně. On na mě ale chvilku koukal, pak se rozesmál a za chvíli jsem se smála taky. Ta představa dvou nadšených dětí s naší taštičkou v ruce byla najednou spíš absurdní než hrozná. Shodli jsme se, že je nejvyšší čas mít pro tyhle věci opravdu bezpečné místo, nejlépe takové, kam se bez židle a klíče vůbec nedostanou. A zároveň jsme si uvědomili, že bychom měli být připravení mluvit s nimi o vztazích a těle normálně a postupně, ne až ve chvíli, kdy nás něco takhle zaskočí.
Druhý den jsme si s nimi ještě v klidu sedli všichni čtyři a vysvětlili jsme jim nové pravidlo: do ložnice se nechodí bez zaklepání a do skříní se neleze, i když je to lákavé. Nebylo to nijak dramatické, brali to víceméně jako další z pravidel, kterých máme doma už beztak dost. Já jsem si z celé situace odnesla hlavně to, že trapným momentům se asi úplně vyhnout nedá. Zvlášť s malými dětmi, které všechno prozkoumají. Ale dá se z nich udělat něco, co má smysl – příležitost něco vysvětlit, nastavit hranice a ukázat, že se o takových věcech dá mluvit bez křiku a hysterie. A že i rodiče jsou jen lidi, kteří občas něco nedomyslí.
