Článek
Byl začátek prosince, vracela jsem se z práce domů a cítila jsem se docela vyřízená. V kanceláři se řešily uzávěrky, všichni byli nervózní, venku už tma. V paneláku jsem zamkla dveře od bytu a v hlavě jsem měla jen jedno: dneska už nechci s nikým mluvit. Udělala jsem si čaj, pustila si potichu koledy a vzpomněla jsem si na nová vánoční světýlka, která mi pár dní ležela v krabici. Řekla jsem si, že si ten večer trochu zpříjemním. Chvíli jsem zápasila s kabelem a přiděláváním kolem okna do vnitrobloku, ale když jsem je zapojila a ony se rozsvítily tím teplým světlem v základním režimu, cítila jsem malé nadšení. V bytě bylo najednou útulněji a přišlo mi, že mi tím okamžikem opravdu začínají Vánoce.
Když světýlka zvednou souseda ze židle
Asi deset minut po tom, co jsem je rozsvítila, zazvonil zvonek. Myslela jsem, že je to kurýr, nebo sousedka z druhého patra, co si občas chodí půjčit mouku. Otevřela jsem dveře a přede mnou stál soused z vedlejšího bytu, v teplákách a viditelně naštvaný. Znali jsme se jen od vidění, občas krátké „dobrý den“ na chodbě, nic víc. Teď ale bez pozdravu spustil, že mu „blikám do ložnice jak na pouti“, že se kvůli mně nedá koukat na televizi a jestli si myslím, že tu můžu někoho rušit. Zůstala jsem stát ve dveřích docela v šoku. Do té chvíle mě ani nenapadlo, že by těm světýlkům mohl někdo věnovat takovou pozornost, natož aby ho to takhle rozčílilo.
Zkusila jsem reagovat klidně. Řekla jsem mu, že je můžu přepnout na stálé svícení, aby neblikala, a že když bude potřeba, zatáhnu závěsy, aby mu to nesvítilo přímo do okna. Doufala jsem, že to uklidní situaci. On ale ještě zvýšil hlas a řekl, že kvůli mým „blbostem“ nebude zatahovat závěsy, že mám myslet na ostatní a že se takové věci v baráku nedělají. Dodal, že jestli to hned nevypnu, půjde za správcem domu a „zařídí, aby se to řešilo“, což vyznělo jako vyhrožování. V tu chvíli jsem se cítila trapně a bezmocně. Zároveň mi to přišlo až přehnané, ale nebyla jsem schopná mu to říct nahlas.
První noc strachu a hledání kompromisu
Pod tlakem jeho tónu jsem rychle přikývla, že to vypnu, a omluvila jsem se. Ani jsem pořádně nevěděla, za co, jen jsem měla potřebu ten konflikt co nejrychleji ukončit. Jakmile se za ním zavřely dveře, šla jsem rovnou k zásuvce a světýlka vypnula. V bytě byla zase tma, jen od ulice přicházelo slabé světlo lamp. Místo té chvilkové radosti jsem najednou cítila nepříjemný pocit v žaludku. V hlavě se mi honilo, jestli jsem opravdu tak bezohledná, jak naznačoval, nebo jestli prostě jen nemá rád, když mu něco narušuje jeho představu klidu. Zbytek večera jsem na jeho slova musela pořád myslet a párkrát jsem se přistihla, že se lekám každého zvuku na chodbě, i když bylo zhasnuto.
Druhý den jsem si řekla, že to třeba půjde nějak vyřešit rozumně. Světýlka jsem zkusila nastavit na nejjemnější režim, skoro žádné blikání, spíš jen mírné pohasínání. Napadlo mě je přemístit trochu víc dovnitř pokoje, aby tolik nesvítila ven do vnitrobloku. Jen zkušebně jsem je na pár minut rozsvítila, abych viděla, jak to vypadá. Jenže místo abych si tu chvilku užila, stála jsem v kuchyni a napjatě poslouchala, jestli se někdo neobouvá v předsíni u sousedů nebo nejde směrem ke zvonku. Po pár minutách jsem je zase vypnula, protože jsem z toho napětí necítila vůbec žádnou radost. Napadlo mě, že si u souseda právě buduju pověst problémové sousedky, a to jsem vždycky byla ten typ, co se raději přizpůsobí.
Kamarádka, podpora a nový tichý kompromis
O víkendu jsem to probrala s kamarádkou u kávy. Popsala jsem jí přesně, co řekl, jak se tvářil i jak jsem z toho byla vyklepaná. Ona mi na to řekla, že to soused očividně přehnal, že přece mám právo mít doma vánoční výzdobu, když to není diskotéka přes celou noc. Najednou mi došlo, že jsem si ten jeho výbuch vlastně vzala moc osobně. Domluvila jsem se sama se sebou na kompromisu: nastavím světýlka na stálé tlumené svícení, dám je víc do hloubky pokoje a budu je zapínat jen na pár hodin večer, když je venku už tma. K tomu zatáhnu závěsy, i když bych je jinak nechala klidně roztažené.
Teď to dělám přesně tak, jak jsem si řekla. Prakticky mu vycházím vstříc ve všem, co mě napadlo, a říkám si, že víc pro to udělat nemůžu. Zároveň ale cítím, že ta první bezstarostná radost z nových světýlek je pryč. Pokaždé, když je zapínám, se automaticky podívám ke dveřím a poslouchám, jestli se něco neděje na chodbě. Ten pocit, že doma musím hlídat, jestli náhodou někoho nerozčílím, je nepříjemný. Uvědomila jsem si, jak rychle dokáže jeden naštvaný soused změnit atmosféru v bytě, kde jsem se doteď cítila bezpečně. A jak snadno se vánoční atmosféra může ztratit v obyčejném strachu z cizího zazvonění u dveří.
