Článek
Večer sedíme v kuchyni, máma s tátou rozloží na stůl složenky a začnou nahlas probírat, co musí odejít hned a co se ještě dá odložit. Já u toho jím studenou večeři, před sebou otevřený sešit, jako že se učím. Ve skutečnosti slyším každou jejich větu, každý povzdech. Vím, že se tahle scéna opakuje skoro každý měsíc od doby, co táta přišel o lepší práci. Navenek se tváříme, že je to vlastně v pohodě a že se to jednou zlepší, ale doma je pořád napjatá atmosféra. A já mám pokaždé stejný pocit – že jsem u něčeho, co bych neměla úplně slyšet, ale zároveň se tomu nedá vyhnout.
Tajný účet a pračka, co se rozbije
Když máma s tátou sedí nad papíry, já si pod stolem nenápadně otevřu mobil a zkontroluju si účet. Na displeji naskočí částka, kterou by doma asi nikdo netipoval. Začala jsem si odkládat peníze z brigád už v šestnácti, nejdřív jen pár stovek, pak víc. V hlavě jsem měla strašáka typu: „Co když jednou nebudu mít ani na kolej nebo první nájem?“ Tak jsem šetřila, jak to šlo. Rodičům jsem ale říkala, že skoro všechno hned utratím za telefon, kosmetiku nebo oblečení, aby po mně nechtěli, ať doma nějak víc přispívám. To moje malé tajemství mě uklidňuje, mám pocit, že aspoň nad něčím mám kontrolu. Zároveň si ale občas připadám, jako bych doma hrála roli chudé studentky, která na tom je stejně jako oni, i když to úplně není pravda.
Jedno odpoledne se to celé změní kvůli pračce. Doprala, zabzučela a pak už nic. Když ji máma zkusí znovu zapnout, vyteče z ní voda až do chodby. Máma se opře o rám dveří, vypadá, že má slzy na krajíčku, a jen tiše nadává, že to fakt „teď nepotřebujeme“. Nejdřív padne nápad zavolat opraváře, ale pračka je stará a táta jen mávne rukou, že se to asi nevyplatí. Máma hned začne řešit, kde vezmeme na novou, a během pěti minut zazní slova jako půjčka, splátky, bazar. Já v hlavě počítám, kolik by stálo, kdybych zaplatila půlku nebo klidně i víc. Vím, že bych nezůstala úplně bez peněz. Ale hned mě napadne i druhá věc: jakmile to jednou udělám, třeba s tím začnou počítat automaticky. A já se bojím, že pak přestane být jasná hranice mezi tím, kdy pomáhám, protože chci, a kdy už je to povinnost.
Když máma zjistí, že něco tajím
Večer za mnou máma přijde do pokoje. Zaklepe, sedne si na kraj postele a docela opatrně se zeptá, kolik mám vlastně našetřeno, kdyby bylo nejhůř. V tu chvíli zareaguju úplně automaticky. Jako kdybych musela bránit něco, co je jen moje. Místo pravdy řeknu částku, která je tak zhruba třetinová. Slyším sama sebe a vím, že lžu, ale nejde mi to vzít zpátky. Omlouvám si to tím, že přece taky potřebuju nějakou jistotu do budoucna. Máma pak navrhne, jestli bych z toho, co mám, zvládla dát pár tisíc na novou pračku, ale zároveň dodá, že ví, že to není moje povinnost a že nechce „vysávat“ moje peníze. Přikývnu, něco zamumlám, že se na to mrknu, a vidím, jak se jí trochu uleví, ale pořád vypadá vyčerpaně. Když odejde, sedím na posteli a mám v sobě směs viny a vzdoru.
Další den ve škole vůbec nevnímám, o čem se mluví. V sešitě si místo poznámek píšu čísla. Pořád dokola přepočítávám, kolik můžu dát, aby mi zbyla nějaká rozumná rezerva, kdybych se dostala na vysokou do jiného města. Do toho se mi vrací ten moment, kdy jsem mámě lhala. Říkám si, jestli nejsem nevděčná, když vím, jak se doma celou dobu snaží, abychom „nějak vyšli“. Na druhou stranu si uvědomuju, že kdybych všechny úspory teď dala rodičům, byl by to sice velký krok, ale pak bych byla zase já ta, kdo nic nemá. Nakonec si řeknu, že dát část je fér. Že jim aspoň trochu ulevím a zároveň nepůjdu úplně proti sobě. Vymyslím si k tomu malou historku – že mi došly ještě nějaké peníze z brigády díky ročnímu vyúčtování. Nechci, aby museli vědět, jak velká je celková částka.
Kolik pomoci je ještě v pořádku
Večer si sednu k rodičům do obýváku a řeknu jim, že jsem to přepočítala a že zvládnu dát na pračku víc, než o čem jsme s mámou mluvily. „Přišly mi ještě nějaké peníze z brigády,“ dodám, aby to nějak vysvětlovalo ten rozdíl. Máma se rozbrečí, obejme mě a opakuje, že tohle po mně vlastně nechtěla, ale že jim tím hrozně pomůžu. Táta vypadá spíš zaraženě. Pak napůl v žertu, napůl vážně řekne: „Jsme to možná mohli řešit dřív, kdybys nebyla tak tajnůstkářská.“ Ta věta se mě dotkne. Vím, že mě nechce shodit, ale přesně kvůli tomu narážení na „tajnůstkářství“ mám potřebu si část svých peněz chránit. Mám strach, že kdyby věděli všechno, začali by se mnou počítat jako s dalším zdrojem příjmů.
Uvědomím si, že doma vlastně pořád mluvíme o penězích, ale skoro nikdy ne tak, abychom se u toho cítili v klidu. Vždycky je v tom buď vina, nebo stud, nebo trochu výčitek. Nikdo nás neučil, jak se o penězích bavit jinak. Já se zatím motám mezi tím, že chci pomoct a že si zároveň chráním něco svého. Neříkám, že to dělám ideálně. Vím, že jsem lhala a že to není hezké. Ale zároveň cítím, že potřebuju mít nějakou jistotu, kterou mi nikdo nevezme. A tak se snažím hledat kompromis – pomáhat, kde to jde, ale nezanedbat u toho sebe. A doufám, že se časem naučíme o penězích doma mluvit tak, aby to nebylo pokaždé nepříjemné téma.
