Článek
O tetině smrti mi volala máma, brečela do telefonu tak, že jsem jí chvíli nerozuměla. Na pohřbu jsem fungovala spíš v režimu, že „se to prostě musí zvládnout“, objímala jsem příbuzné a moc si toho nepamatovala. Asi týden potom mi máma přeposlala dopis od notáře, že se mám dostavit k projednání pozůstalosti. Upřímně mě to zaskočilo. S tetou jsme se poslední roky vídaly jen občas, většinou jsem se vymlouvala na práci a únavu. Když jsem za ní ale přijela, cítila jsem se potom klidnější. Do kanceláře notáře jsem stejně šla spíš z pocitu povinnosti, protože „se to tak dělá“. Vzala jsem si volno z práce a říkala si, že to bude nepříjemná formalita na hodinu.
Notář, závěť a zvláštní ticho
V čekárně už seděl bratranec, nervózně ťukal prsty do opěradla židle. Vedle něj starší pán, kterého jsem poznala jako tetina souseda z domu. Pozdravili jsme se, ale nikomu se moc nechtělo mluvit. Všechno bylo takové rozpačité, jako by bylo neslušné naznačit, že nám něco připadne. Notář nás pozval dovnitř a začal číst závěť. Nejdřív šly na řadu úspory, pak chalupa pro bratrance, menší částka pro souseda. Sledovala jsem ten výčet a v duchu jsem čekala, jestli na mě vůbec dojde. Tipovala jsem nějakou drobnost na památku, šátek, porcelán, něco, co budu mít schované ve skříni.
Pak notář přečetl část, kde teta odkazuje „své neteři“ byt na sídlišti, kde poslední roky žila, včetně jeho vybavení. A k tomu osobní dopis v zalepené obálce. Na chvíli jsem měla pocit, že jsem se přeslechla. Automaticky jsem se podívala na bratrance. Ztuhl, trochu zrudl a podíval se jinam. Mně se v tu chvíli promíchalo překvapení s vinou. O žádném bytu jsme spolu nikdy nemluvily, netušila jsem, že něco takového plánuje. Cítila jsem se, jako bych mu něco vzala, i když jsem s tím rozhodnutím neměla nic společného. Po podpisu papírů si mě bratranec odchytil na chodbě a zeptal se: „Ty jsi o tom věděla?“ Bylo na něm vidět, že ho to mrzí hlavně kvůli penězům.
Rozhovor s bratrancem a klíče od bytu
Řekla jsem mu, že jsem neměla ani tušení, a nabídla mu, že jestli bude chtít něco z nábytku nebo vybavení, může si vybrat. Že tak velký byt stejně sama nevyužiju celý a že mi to bude spíš ulehčení. Trochu se uklidnil, i když jsem cítila, že ho to pořád štve. Možná míň já, víc ten pocit nespravedlnosti. S dopisem v kabelce a svazkem tetiných klíčů, které mi předtím dala máma, jsem pak seděla v tramvaji a zírala z okna. Přemýšlela jsem, jestli se tam mám jet podívat hned, nebo až budu víc v klidu. Nakonec jsem vystoupila u sídliště. Nechtěla jsem domů, neměla jsem sílu vysvětlovat partnerovi, co se děje. Potřebovala jsem být chvíli sama.
Když jsem odemkla dveře, ucítila jsem známou směs pracího prášku, starého nábytku a kávy. Okamžitě jsem si na tetu vzpomněla. Byt byl malý, ale všechno bylo na svém místě. Na gauči přehozená deka, na lince hrnek, na nočním stolku rozečtená knížka. Všechno působilo, jako by právě odešla. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu, kde ležela čistá utěrka a malá váza s uschlými květinami. Z kabelky jsem vytáhla dopis a chvíli ho jen držela v ruce. Rukopis jsem poznala hned, její mírně nakloněná písmena. V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo tak, že jsem skoro nemohla polknout.
Dopis, který mi otevřel oči
V dopise psala, že ví, že doma s partnerem nejsem šťastná, i když o tom nemluvíme. Že jí vždycky neuniklo, jak se u ní uvolním, když přijedu, a jak se mi nechce zpátky. Napsala, že nechce, abych skončila jako ona, roky v manželství ze zvyku. A že mi ten byt má dát možnost kdykoli odejít, kdybych to potřebovala. Že nečeká, že tam hned půjdu bydlet, ale že mi to chtěla dát „do zásoby“, kdybych už neměla sílu zůstat tam, kde jsem. Když jsem to dočetla, rozbrečela jsem se tak, že jsem chvíli ani neviděla na písmena. Došlo mi, jak dobře mě znala, i když jsem před ní vždycky maskovala, že je všechno v pořádku.
Seděla jsem nad tím dopisem, slzy mi kapaly na papír a představovala jsem si, že kdyby teď seděla naproti mně, přesně by věděla, co říct, nebo kdy radši mlčet. Prošla jsem celý byt a dotýkala se jejích věcí, hrnečků, fotek, knih v knihovně. V hlavě se mi míchala lítost, že jsem za ní nejezdila častěji, s obrovskou vděčností za to, co pro mě udělala. Večer jsem vzala telefon a napsala partnerovi krátkou zprávu, že dnes přespím u kamarádky, že se ozvu ráno. Na vysvětlování jsem neměla energii. Nakonec jsem si lehla na gauč v tetině bytě, dopis si položila vedle hlavy a poprvé jsem si v klidu připustila, že opravdu mám kam odejít. A že ten večer v bytě, který byl nový a zároveň důvěrně známý, pro mě možná něco změnil.
