Článek
Seděla jsem v pátek odpoledne doma u notebooku, dodělávala poslední maily a v hlavě už měla jen představu, jak si uvařím kafe a na chvíli si sednu v tichu. Vtom mi zazvonil telefon. Volala kamarádka, mluvila hrozně rychle, skoro se zadýchávala a hned na mě vyhrkla, jestli jí nepohlídám děti „jen na dvě hodiny“, že fakt nemá nikoho jinýho. Začala jsem se ptát, kam potřebuje jít, co se děje, ale odpovídala vyhýbavě, jen že mi to pak vysvětlí. Chvíli jsem váhala, protože se mi to vážně nehodilo, ale známe se roky a děti už jsem jí párkrát hlídala, takže jsem nakonec automaticky kývla. Jen mi v hlavě zůstalo, že by mi aspoň mohla narovinu říct, o co jde.
První náznaky, že nejde o běžné hlídání
Za nějakých dvacet minut už stála ve dveřích. Bydlíme od sebe asi deset minut pěšky, takže jsem ji čekala, ale stejně mě překvapilo, jak vypadá. Byla unavená, pod očima kruhy, vlasy v rychle spleteném culíku. Děti sotva stihla zout, prakticky je ke mně jen nasměrovala do chodby, do ruky mi vrazila velký batoh se slovy, že tam mají „všechno“ a že se strašně omlouvá, ale musí letět. Všimla jsem si, že se jí trochu třesou ruce, a napadlo mě se znovu zeptat, co se děje, ale protože děti koukaly, jen jsem přikývla a nechala to být. Jakmile za ní zaklaply dveře, napadla mě otrávená myšlenka, že si ze mě dělá něco jako nouzové hlídání bez vysvětlování, a zároveň jsem začala být zvědavá, co přede mnou tají.
Děti se mezitím trochu rozkoukaly. Starší si hned všiml krabice s kostkami v obýváku a bez řečí si je začal skládat na koberec. Mladší se mě chvíli držel za nohavici a koukal na mě nejistým pohledem, jako by čekal, jestli na něj budu hodná. Snažila jsem se tu počáteční rozpačitost zlomit, nabídla jsem jim pití, sušenky, vytáhla omalovánky. Brzy jsem si všimla, že jsou citliví na jakýkoli hlasitější zvuk nebo prudší pohyb, tak jsem mluvila klidněji než obvykle a víc jsem se hlídala. V hlavě mi mezitím běželo, co může kamarádka řešit. Napadla mě nějaká krizová situace v práci, zdravotní vyšetření, o kterém zatím nechce mluvit, nebo zase něco s jejím chlapem, na kterého si poslední měsíce párkrát postěžovala.
Spadl džus, batoh se otevřel a já ztuhla
Po chvíli jsme všichni seděli u stolu a malovali. Najednou se mladšímu převrhl hrnek s džusem přímo do klína a na zem. Lekl se a okamžitě začal plakat, tak jsem ho vzala k sobě a automaticky sáhla po batohu, kde podle kamarádky měli mít „všechno“. Batoh byl nacpaný, oblečení nahoře jen tak naházené, takže jsem ho musela trochu vyndat, abych se dostala níž. Jak jsem odsunula pár triček a plyšáka, vykoukla na mě velká modrá složka s razítky soudu a mezi papíry byl list s hlavičkou OSPODu. Bylo to položené tak, že to prostě nešlo nevidět.
V první chvíli jsem měla tendenci složku rychle zavřít a všechno zasunout zpátky, jako kdybych do něčeho lezla. Jenže oko mi automaticky sjelo na tučná slova „předběžné opatření“ a „nezletilé děti“. V tu chvíli mi došlo, že ty dvě hodiny nejspíš netráví někde v nákupáku nebo u kadeřnice, ale na úřadě nebo u soudu a že se možná bojí, aby jí děti někdo nevzal. Bylo mi z toho těžko a najednou mi bylo trapně za všechny ty myšlenky z předchozí hodiny, jak mě otravuje, že mi nic neřekla a jen mě zase shání jako hlídačku. Složku jsem opatrně zasunula zpátky dolů do batohu, našla náhradní kalhoty a soustředila se na brečícího prcka, kterému jsem vysvětlovala, že se nic hrozného nestalo, že se jen převlékne.
Dětské věty, soudní razítka a moje procitnutí
Zbytek hlídání jsem na ně koukala trochu jinýma očima. Najednou mi docházely drobnosti, které bych si jinak možná ani nespojila. Děti se několikrát ptaly, jestli mám zamčené dveře a kde je zámek. Starší se vyptával, kdy přesně se máma vrátí, kolik je hodin, jestli už „tam“ skončí. V jednu chvíli jen tak mezi řečí řekl, že „u tety je to lepší než u táty, tam se nekřičí“, a hned se zase vrátil ke kostkám. Nepáčila jsem z nich nic, jen jsem s nimi byla, hrála si, odpovídala na to, na co se ptaly, a nechala je mluvit, když samy chtěly. Měla jsem pocit, že to poslední, co teď potřebují, je další dospělý, který do nich šťourá.
Když kamarádka po dvou hodinách přišla, bylo vidět, že brečela. Oči měla červené, ale hned se snažila působit normálně. Zeptala se jen, jestli byly děti v pohodě, poděkovala, že jsem jí zase pomohla, a začala je balit. Já jí nic neřekla o tom, co jsem v batohu viděla, jen jsem jí nabídla, ať si klidně na chvíli sedne, že nikam nespěcháme. Chvíli váhala, pak řekla, že mi to jednou poví, ale že teď ještě nemůže. Nechala jsem to být. V duchu jsem si ale řekla, že příště, až mi zavolá s podobnou prosbou, se nebudu hned urážet a domýšlet si, že mě jen využívá. Spíš se jí rovnou zeptám, jak jí můžu konkrétně pomoct, i kdyby to mělo znamenat jen to, že u mě děti v klidu stráví pár hodin za zavřenými dveřmi.
