Článek
Ten Silvestr začal docela obyčejně. Jeli jsme s manželem k jeho rodičům na sídliště, skoro jako každý rok. Říkali jsme si, že „by se to mělo“, že doma by to bylo moc smutné. Poslední měsíce jsme byli s manželem každý někde jinde, hádali jsme se kvůli penězům, dětem, úplným hloupostem. Navenek jsme ale předstírali, že je všechno v pořádku. Děti jsme nechali u mých rodičů, aby měly „veselého Silvestra“ a my měli klid. Mně se tam upřímně moc nechtělo, ale nechtěla jsem znovu otevírat debatu, jestli jet, nebo ne. V duchu jsem si řekla, že to nějak přežiju, dám si pár skleniček a po půlnoci si půjdu lehnout.
Silvestr, kdy se ze tchána stává důvěrník
Večer probíhal přesně podle očekávání. Televize, chlebíčky, trochu nucená veselost, jak se všichni snaží tvářit, že mají dobrou náladu, protože je Silvestr. Manžel se po chvíli zvedl a šel dolů před barák za sousedem a švagrem. Věděla jsem, co to znamená – tvrdý alkohol, cigarety, petardy, návrat kdoví kdy, možná až ráno. Já zůstala v kuchyni s jeho rodiči. Tchyně byla unavená, občas jí nebylo dobře, zvedal se jí tlak, tak odbíhala a nakonec jsem většinu příprav dělala s tchánem. Překvapilo mě, jak normálně a uvolněně se s ním mluví. Po těch měsících napětí doma jsem se vedle něj najednou cítila klidněji než vedle vlastního muže.
Kolem jedenácté se tchyni přitížilo víc, vzala si prášek na uklidnění a spaní a šla do ložnice. Věděla jsem, že když si ho vezme, spí tvrdě až do rána. Tchán ji tam odvedl a vrátil se za mnou do kuchyně. Popíjeli jsme víno, on si k tomu doléval slivovici a téma se samo stočilo na manželství. Postěžoval si, že je hodně sám, že si s tchyní už dlouho nerozumí. Já jsem se chytila toho, že mě někdo poslouchá, a začala vyprávět o našich hádkách, o tom, jak jsem unavená a jak mám někdy chuť prostě zmizet. Alkohol mi rozvázal jazyk, říkala jsem věci, které bych střízlivá neřekla. On mě nijak nesoudil, jen přikyvoval, občas něco řekl, a bylo z něj cítit, že je pod vlivem alkoholu a zároveň v sobě nosí nějakou starou bolest. Když v televizi začali odpočítávat půlnoc a zvenku se ozval ohňostroj, připili jsme si. On mě spontánně objal „na Nový rok“. Neuhnula jsem. Bylo mi to v tu chvíli příjemné.
Polibek, po kterém už nebylo cesty zpět
Po přípitku se v kuchyni na chvilku objevil manžel. Byl už hodně opilý, smrděl kouřem, sotva stál. Vyměnili jsme si rychlé „šťastný Nový rok“, krátce jsme se objali a on zase zmizel dolů za partou. Zůstala jsem s tchánem sama. V bytě bylo zvláštní ticho, jen z chodby občas zvuk výtahu a smích. Tchán se na mě podíval a řekl, že si mě váží, že jsem pro jejich rodinu opora. Držel mě přitom za ruku o něco déle, než by bylo běžné. V tu chvíli se ve mně míchala osamělost, touha být pro někoho důležitá a alkohol. Cítila jsem napětí, pořád jsem ale neuhnula. Když mě nakonec políbil, na vteřinu jsem ztuhla a hlavou mi projelo, že tohle už je přes čáru. Jenže jsem ho neodstrčila.
Nakonec jsme spolu skončili v malém pokoji pro hosty, kde normálně spíme, když jsme u nich sami bez dětí. Věděla jsem, že manžel tyhle silvestrovské noci často končí u švagra nebo souseda a vrací se až nad ránem. V tu chvíli jsem to vůbec neřešila. Nebylo to nic divokého, spíš tiché, opatrné, ale já to prožívala strašně intenzivně. Měla jsem pocit, že mě někdo po dlouhé době vnímá jako ženu, ne jen jako mámu a člověka, který něco zařizuje. Hlavou mi párkrát problesklo, co by se stalo, kdyby se otevřely dveře, ale pocit, že jsem mu blízko a že jsem v bezpečí, byl silnější. Byla jsem opilá, unavená a v tu chvíli jsem nechtěla myslet dopředu. Jen jsem vnímala, že je mi po dlouhé době s někým dobře. Usnula jsem vedle něj se směsí klidu a strachu z toho, co jsme právě udělali.
Ráno po všem a tajemství na celý rok
Ráno jsem se probudila dřív než on. Hlava mi třeštila a vteřinu poté, co jsem si uvědomila, kde jsem, mě zalil stud a panika. Potichu jsem se oblékla a vyklouzla zpátky do obýváku. Lehce jsem rozhrnula deku na gauči, aby to vypadalo, že jsem spala u televize, a šla chystat snídani, abych měla nějakou normální činnost, o kterou se můžu opřít. Tchán přišel až po chvíli. Tvrdili jsme jeden před druhým, že je všechno běžné, mluvili jsme o kávě a o tom, jaký byl ohňostroj. Jen jsme si jednou vyměnili krátký pohled, ve kterém bylo všechno – vina, strach i určitá něha. Tchyně ještě spala po prášku. Manžel se ukázal až dopoledne, zničený po noci venku. Byla jsem na něj nezvykle milá a tichá, do ničeho jsem se nepouštěla. Jako bych si v sobě potichu něco srovnávala a zároveň věděla, že na to vlastně žádné vnitřní právo nemám.
Cestou domů jsem seděla v autě, koukala ven z okna a v hlavě se mi pořád dokola opakovala věta „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Vůbec jsem nevěděla, co si s ní počít. Rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Manželovi, kamarádce, nikomu. Že to zůstane mezi mnou a tchánem, protože nechci rozbít rodinu a ublížit dětem ani tchyni. Zároveň jsem ale cítila, že nemůžu dělat, jako by se nic nestalo, aspoň ne sama před sebou. Najednou jsem svoje manželství viděla jinak, ne jako jednoduchý příběh o tom, že on je ten špatný a já ta ublížená. Uvědomila jsem si, že jsem to pokazila i já a že z toho nejde snadno vycouvat. Ten večer jsem usínala s pocitem, že jsem prožila jednu z nejbližších nocí v životě a zároveň něco definitivně zničila. A dodnes vlastně nevím, co přesně mi z toho roku nakonec zůstalo. Jen vím, že se od toho Silvestra na sebe dívám jinak.
