Článek
Byl podvečer, vracela jsem se z práce a v hlavě jsem si jela klasický seznam. Co je doma, co chybí, co z toho se dá rychle uvařit, aby šla malá včas spát. Vystoupila jsem o zastávku dřív u supermarketu s tím, že jen rychle skočím dovnitř pro pár věcí na večeři. Byla jsem unavená, v tom stavu, kdy člověk už nechce nic řešit, jen se nějak dostat domů. U pokladen bylo narváno, klasická špička. Chvíli jsem stála a vybírala, kterou frontu si vzít, a nakonec jsem se zařadila tam, kde měli lidi jen košíky. Měla jsem v košíku asi pět věcí a v duchu jsem si říkala, že to snad půjde rychle a ten autobus ještě stihnu.
Minutová volba mezi spěchem a slušností
Za mnou si stoupl starší pán, v ruce jen chleba a krabici mléka, bez košíku. Vypadal trochu zadýchaně, opíral se bokem o regál u pokladny, jako kdyby ho bolely nohy nebo záda. Chvilku jsem ho pozorovala a už se mi v hlavě rozjel ten známý vnitřní dialog. „Pustit ho? Nepustit? Vždyť taky spěchám. Ale má jen dvě věci. Ale já mám doma dítě.“ Vážila jsem to tam a zpátky, až jsem si řekla, že o pár vteřin navíc nejde. Otočila jsem se na něj a zeptala se: „Nechcete jít přede mě, když máte jen dvě věci?“
Pán prošel přede mě, ani se na mě pořádně nepodíval. Jen něco zamručel, nedokázala jsem ani rozpoznat, jestli to bylo poděkování. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale hned jsem si to omluvila tím, že starší lidi to tak někdy mají, nejsou zvyklí děkovat cizím, třeba se prostě jen stydí. Jenže sotva došel k pásu, otočil se dozadu a mávl rukou. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že na protějším regálu, kde se předtím přehrabovala a stála k nám zády, stojí paní s plným vozíkem. Najednou mi došlo, že ti dva nejsou cizí, ale že ji tím gestem přivolává do fronty, kterou jsem mu přenechala já.
Z drobné laskavosti malá past u pásu
Paní okamžitě přisunula vozík k pokladně a začali spolu úplně samozřejmě nakládat věci na pás. Žádné zaváhání, žádné „nevadí vám to“. Najednou tam byla celá hromada nákupu a moje původní představa o „chudákovi se dvěma věcmi“ se ukázala jako mylná. Pokladní začala markovat, oni si mezi sebou povídali, jako by bylo úplně normální, že jsem je oba pustila před sebe. Ani jeden se neohlédl, jestli mi to nevadí, jestli je to v pohodě. Za sebou jsem slyšela tiché odfrknutí mladíka, který stál za mnou, a cítila jsem, jak mi rudne obličej. Najednou jsem se cítila trapně a zároveň přehlížená.
Začala jsem o tom přemýšlet. Měla bych něco řízt? Měla jsem to stopnout hned, jakmile paní přitlačila vozík k pásu? Napadaly mě věty typu „Já jsem vás pustila, ne váš celý týdenní nákup“, ale nahlas jsem nic neřekla. Na jednu stranu jsem se cítila jako blbec, že jsem si to neohlídala. Na druhou se mi hrozně nechtělo dělat scénu kvůli pár minutám. Už jsem viděla, jak protočí oči nebo řeknou něco ve smyslu „Ale vždyť jste nás pustila“. A já bych tam stála, unavená po práci, a vysvětlovala cizím lidem, že jsem to tak nemyslela. Tak jsem radši mlčela a místo dobrého pocitu z toho, že jsem byla ohleduplná, jsem cítila směs naštvání. Na ně, že to zneužili. A na sebe, že jsem jim to umožnila.
Hádat se kvůli pár minutám?
Nákup se samozřejmě vlekl. Paní vytahovala z vozíku další a další položky, pán pak dlouho lovil drobné v peněžence a hádali se, jestli mají nebo nemají nějakou slevovou kartičku. Pokladní se držela profesionálně, nic na sobě nedala znát, ale já vnímala, jak se fronta za mnou natahuje a lidi sem tam přehazují váhu z nohy na nohu. Vytáhla jsem mobil a otevřela aplikaci s jízdními řády. Viděla jsem, že autobus má zpoždění jen dvě minuty, což by normálně šlo. Jenže podle hodin mi bylo jasné, že i kdybych od pokladny vyrazila hned, na zastávku to v tom čase nedojdu. V tu chvíli už to nebyl jen „princip“, ale úplně konkrétní důsledek, který jsem si spojila s tím automatickým „buď slušná, buď ohleduplná“.
Když jsem konečně zaplatila a vyšla ven, autobus zrovna odjížděl ze zastávky. Viděla jsem ho a už jsem neměla sílu zrychlovat krok. Musela jsem čekat dalších dvacet minut. Sedla jsem si na lavičku a celou situaci si v hlavě znovu promítla. Uvědomila jsem si, že mě vlastně tolik neštvou ty ztracené minuty, i když kvůli nim šla malá spát později. Nejvíc mě štval ten pocit, že někdo úplně samozřejmě počítal s tím, že se nechám využít. Že je ani nenapadlo, že by se mě měli zeptat, že můžu mít taky svůj plán a svůj čas.
Když si začnete hlídat vlastní hranice
Od té doby si na podobné situace dávám větší pozor. Neznamená to, že už nikoho nepouštím před sebe, ale víc se dívám, co se kolem děje. Když vidím někoho opravdu jen s jednou věcí, klidně ho pustím, ale snažím se u toho dávat pozor, abych se nedostala do situace, kterou nakonec odnesu jen já. Zjistila jsem, že být ohleduplná neznamená být za každou cenu naivní a přebírat zodpovědnost za cizí pohodlí. A že mám právo v takové chvíli říct ne, i když jsem celý život zvyklá dělat přesný opak.
