Článek
Když se u nás ve firmě začal řešit vánoční večírek, automaticky to spadlo na mě. Dělala jsem office manažerku, takže podobné akce byly „moje“. Ten rok jsem to ale vzala jinak. Chtěla jsem ukázat, že zvládnu víc než běžný provoz a hlídání kanceláře. Týdny předem jsem řešila catering, dárky, program, komunikaci s hotelem, do toho normálně svou práci. Byla jsem vyčerpaná, ale měla jsem pocit, že je to investice. Šéf mi mezi řečí naznačil, že příští rok by se mohlo mluvit o povýšení, pokud „se ukážu“. Do večírku jsem šla s tím, že to je moje šance být vidět a trochu vystoupit z role holky, která všechno zařizuje v pozadí.
Když se networking změní v alkoholové okno
Večírek byl v hotelové restauraci a první hodiny probíhal přesně tak, jak jsem doufala. Catering sedl, lidi se bavili, vedení bylo nečekaně uvolněné. Všichni pili víc než obvykle, já jsem skoro nejedla, protože jsem pořád něco řešila s obsluhou. Víno na mě začalo působit rychleji, než jsem si uvědomovala. Kolem jedenácté si ke mně přisedl generální ředitel s finančním ředitelem. Chválili mě za organizaci, říkali, že takhle profesionální večírek už dlouho neměli. Buď mi dolévali, nebo obsluze říkali, ať mi přinese další skleničku. Brala jsem to jako ocenění, jako signál, že mě berou mezi „své“ lidi. Nechtěla jsem kazit náladu odmítáním, připadala bych si prudérní, tak jsem pila s nimi a přestala mít úplný přehled, kolik jsem toho už vypila.
Po půlnoci se začali první kolegové rozcházet domů či na tramvaj. Vedení navrhlo, ať ještě na „jednu“ zajdeme do jejich hotelového apartmá v patře nad restaurací. Napadlo mě, že bych asi měla jít domů, protože už cítím alkohol, ale zároveň jsem si říkala, že tohle je přece ideální příležitost na neformální rozhovor. A taky jsem byla dost opilá, abych si to omluvila. V apartmá jsme si pustili hudbu, sedli si k nízkému stolku u velké postele a bavili se o firmě, budoucích projektech, o tom, jak vidí moje místo v týmu. Pamatuju si jen útržky, jak se smějeme, jak si ťukáme. Poslední jasná vzpomínka je, že jsem se přesunula na kraj postele, abych si na chvíli odpočinula a natáhla nohy. Pak už nic.
Ranní probuzení, stud a první firemní drby
Probrala jsem se ráno v šeru pokoje, v posteli mezi oběma šéfy. Všichni tři jsme měli na sobě oblečení z večírku, jen bez bot. Bylo mi zle, hlava mi třeštila a srdce mi bušilo a v hlavě jsem měla zmatek. Automaticky jsem začala kontrolovat, jestli jsem oblečená, a snažila se vybavit si, co se stalo. Měla jsem úplné okno. Finanční ředitel se probral první, podíval se na mě a asi mu došlo, co mi běží hlavou. Řekl, že jsme se jen svalili, že jsme byli všichni úplně vyřízení a nic se nedělo. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, ale hlavně jsem chtěla pryč. Rychle jsem se zvedla, poděkovala za večer, i když jsem nevěděla za co, a snažila se nenápadně vyklouznout. Na chodbě jsem ale narazila na dva kolegy, kteří šli zrovna na snídani a viděli mě, jak vycházím z jejich pokoje.
V pondělí v kanceláři bylo něco jinak. Panovalo tam nezvyklé ticho. Pohledy, polovičaté úsměvy, krátké otázky, za kterými jsem cítila něco dalšího. Občas někdo pronesl poznámku typu „tak cos jim tam prezentovala“ a tvářil se, jako že jde o nevinný vtípek. Kolegyňka z účtárny si mě po obědě odchytila v kuchyňce a řekla mi, že se po firmě povídá, že jsem strávila noc se šéfy, a že mě ráno někdo viděl vycházet z jejich apartmá. Cítila jsem stud a hlavně bezmoc. Nedokázala jsem si ten večer stoprocentně vybavit a bála jsem se, že když řeknu, že se nic nestalo, nikdo mi neuvěří. Večer doma jsem se rozbrečela, měla jsem pocit, že jsem vlastní blbostí zničila všechno, co jsem si v té firmě budovala.
Marný boj o pověst a odchod z firmy
Trvalo mi pár dní, než jsem se odhodlala jít za generálním ředitelem a zeptat se ho přímo. Vysvětlila jsem mu, že se po firmě šíří drby, že mi to profesně škodí a že potřebuju vědět, co se tu noc reálně stalo. Tvářil se nepříjemně, skoro dotčeně, že to vůbec otevírám. Potvrdil ale, že jsme opravdu jen usnuli, že k ničemu nedošlo. Zároveň řekl, že nejlepší bude to „nechat vyhnít“ a nikomu nic nevysvětlovat, protože by to prý jen přitáhlo víc pozornosti. Pro mě to ale znamenalo, že v očích ostatních zůstanu tou, co spala se šéfy, protože vedení se mě veřejně nezastalo. Začala jsem si všímat, že mě někteří kolegové obcházejí, přestali se mnou řešit věci, které dřív běžně řešili. Kamarádské vztahy ochladly a na poradách jsem najednou nedostávala slovo tak často jako dřív.
O pár měsíců později mi HR manažerka při neformální schůzce řekla, že se kdysi uvažovalo o tom, že by mi rozšířili kompetence. Dodala ale, že „situace kolem večírku“ tomu nepomohla, protože by to prý mohlo působit, jako že mě vedení po tom všem protěžuje. V tu chvíli mi došlo, že i kdyby se opravdu nic nestalo, na mém profesním obrazu v té firmě to nic nemění. Ten večírek a to ráno na chodbě se mnou budou spojené pořád. Seděla jsem tam a měla jsem pocit, že do té firmy už nepatřím. Rozhodla jsem se odejít a našla si jinou práci. Hned na začátku jsem si nastavila jasné hranice kolem firemních akcí a alkoholu. Dnes to beru jako drahou lekci. Ne o tom, jak se „má“ nebo „nemá“ chovat žena na večírku, ale o tom, jak rychle může jedna nešťastná kombinace alkoholu, únavy a mocenských vztahů změnit to, jak vás lidi v práci vidí, a jak málo vám v tu chvíli někdo pomůže.
